Druhou Annabelle na Blu-ray doprovázejí jedny z nejzajímavějších bonusů posledních let
Měl jsem v plánu otevřít pesimistickou prognózou, že časy bonusových náloží, jaké jsme mohli najít u některých z velkofilmů Petera Jacksona, Ridleyho Scotta, nebo třeba Guillerma del Tora, jsou bohužel tatam. Že na základě ubývajících dokumentárních materiálů o natáčení lze období největších žní považovat za uzavřené. Samozřejmě to neznamená, že by featuretty kompletně vymizely. I z nepříliš proaktivního přístupu studií vůči fyzickým nosičům jsou však namístě obavy. Ti nejzarytější filmoví nadšenci za své peníze nedostanou tak bohaté pokrytí produkce, jaké by si zasloužili, potažmo jaké si zaslouží filmy samotné. Ale je to čirá dojmologie, nemám ji o co opřít. Prostě mi v posledních letech přijde, že koukatelných behind the scenes ubývá a často to odnášejí i filmy, jejichž komplikovaný vznik by zpoza kulis byl sakra zajímavý. Jasně, kompenzují to tituly jako Dunkerk nebo Válka o planetu opic, ale asi nejsem jediný, kdo je z bonusové výbavy mainstreamových filmů častěji zklamaný než nadšený.
O to více mě potěšil Blu-ray druhé Annabelle. Horor je to zvlášť ve světle ostatních dílů Conjuring vesmíru (především těch Wanových) veskrze průměrný, nicméně David F. Sandberg se ukázal být solidním rutinérem v tom lepším slova smyslu. Nechci se však věnovat filmu jako takovému, mnohem více mě zaujala právě jeho bonusová výbava. Annabelle 2: Zrození zla dorazila na Blu-ray v doprovodu asi hodiny materiálů s ohromnou a v mnohém unikátní výpovědní hodnotou.
Sandberg se jich, vynecháme-li dva hororové kraťasy a promo Conjuring Universe, ujal na vlastní pěst. Už ve dvanácti minutách vystřižených scén krystalizuje jeho osobitý přístup. Pasáže, které skončily na podlaze střižny, uvádí v kontextu ostatních scén, skrze voice-over komentuje důvody, proč musely být z filmu odstraněny, případně z jakého důvodu je nahradily scény jiné. Režisér se nebojí přiznat, kdy některé nápady v rámci celku přestaly fungovat (třeba když na poslední chvíli měnil druh monstra), stejně tak se nestydí komunikovat nápady někoho jiného, případně chyby ve vlastním kreativním procesu. Jedná se o krásný pohled na to, jak organické může natáčení nebo postprodukce být a jak se špetkou sebereflexe a postupným přiznáváním chyb dojdete k lepšímu výsledku. Z diváckého hlediska jsou to nesmírně cenné informace.
V tomto ohledu je pak ještě šťavnatější hlavní making of. Pod „Režírování Annabelle: Zrození zla“ se skrývá osobitá zpověď mladého filmaře, který se nestydí kompletně odhalit karty a prozradit, jak celé takové filmové monstrum vlastně vzniká.
Jedná se o téměř tři čtvrtě hodiny dlouhý monolog. Sandberg ho otevírá vzpomínkami na mládí, kdy si půjčoval DVDčka, aby v rámci bonusových materiálů nakoukával, jak se v akci chovají největší mistři řemesla. Při natáčení Annabelle pak usoudil, že o jejím vzniku se budou chtít ponaučit především takoví nadšenci, jakým dříve byl on sám. Požádal proto Warnery, aby mu přenechali veškeré hrubé materiály zachycující vznik filmu. V „Režírování Annabelle“ je pak odprezentoval v nesestřihané podobě. Díky tomu klasické Making of, kterých už je stejně asi většina z nás přesycená, nahrazuje unikátní pohled nejen na plac mainstreamové, i když veskrze nízkorozpočtové produkce, ale také do tvůrčí duše samotného Sandberga.
Švédský filmař tu dopodrobna rozebírá, co to vlastně znamená být režisérem. Jak takový člověk komunikuje svou vizi štábu, jak spolupracuje s herci, jak koordinuje desítky tvůrčích duší tak, aby všichni dohromady dali vzniknout filmu, jaký si právě on představuje. Co si totiž budeme povídat, spousta filmových fanoušků může mít o pozici režiséra romanticky zkreslenou představu. Sandberg ji uvádí na pravou míru. Každý filmař samozřejmě má trochu odlišný přístup, pokud ale nejste psychopat jako Michael Bay, je vysoce pravděpodobné, že celovečerák budete točit způsobem velmi podobným Sanbergovu.
Ten v „Režírování Annabelle“ několikrát opakuje důležitost komunikace s kameramanem, s kulisáky, s osvětlovači, opravdu se všemi – v čele s herci. Mluví o individuálním přístupu, protože je jasné, že každý představitel některé z hlavních rolí svou práci odvádí jinak. Stejně tak se zamýšlí o dětských hercích, nebo třeba o tom, jak je nechává ovlivňovat chování postavy, pokud to odpovídá jeho celkové vizi. V Sandbergově podání se režie zdá jako jeden velký kompromis. Můžete mít natáčení do puntíku naplánované, ale stejně jako může všechno jít jak po másle, mohou nastat situace, kdy něco přestane fungovat. V takových případech je tu režisér nejen od toho, aby svůj tým vedl, ale také aby našel řešení. Sandberg několikrát opakuje, že za ním neustále a pořád dokola přicházejí další a další lidé, kteří se ptají na zdánlivé prkotiny. Od kostýmů přes svícení po prvky výpravy jako lopata opřená někde o roh domu, režisér je na place od toho, aby všechny takové věci řešil. Je to vyčerpávající práce, ale samozřejmě také přináší ohromnou satisfakci v okamžik, kdy se celá mašina dá do pohybu a šlape jak čerstvě naolejovaný stroj.
Unikátnost Sandbergova přístupu k bonusovým materiálům nespočívá jen v jeho osobní a velmi otevřené zpovědi, ale také v záběrech, které ji doprovázejí. Jak zmiňuji na začátku, Warneři režisérovi poskytli veškeré hrubé „Behind the scenes“ a ten s nimi naložil velmi nezvykle. Zatímco v klasickým featurettech by se střihalo jak o život a člověk si představu o tom, jak takový štáb šlape, dělal jen na základě v hlavě složené skládačky, Sandberg odhaluje atmosféru placu několikaminutovými záběry bez jediného přerušení. A tak dostanete unikátní možnost spatřit filmaře v úplně jiném zápřahu, než jste z filmů o filmech zvyklí – dokument odhaluje dlouhé prodlevy mezi záběry, čekání na nasvícení, opakované zkoušky dialogů s herci, nastavování těch nejmenších drobností … je to skutečně odlišný obraz od toho, co nám prezentují nabušené featuretty. Upřímnější, konkrétnější, nesnaží se kolem tvůrčího procesu vybudovat falešnou auru energií nabitého natáčení.
Díky tomu všemu je výpovědní hodnota čtyřicetiminutového monologu Sandberga vyloženě k nezaplacení. Navíc ho doplňuje ještě klasický audiokomentář. I někomu, kdo hororovým filmům neholduje, bych Blučko druhé Annabelle ze srdce doporučil, protože na vznik filmu vrhá úplně jiné světlo. Pro ty, kteří se nějakého natáčení sami zúčastnili, se nejedná o nic nového. Avšak pro filmové konzumenty bez jakéhokoli zkušenosti s audiovizuální produkcí se jedná o povinnou látku.
Comments