Megalomanský, přeplácaný, a přesto zábavný: Aquaman
Komiksové adaptace už docela pravidelně redefinují, co všechno si můžeme představit pod pojmem moderní blockbuster. Množství talentu, času, peněz a marketingových fint, které studia do těchto velkofilmů vkládají, jsou vyloženě ohromující, nebo možná dokonce děsivé. Bavili jsme se o tom u posledních „Avengers“, bavíme se o tom u „Aquamana“ a s jistotou si o tom budeme vyprávět i po marvelovské „Endgame“: Filmy bobtnají do tak megalomanských rozměrů, že po nich na poli filmové distribuce vznikají černé díry, kolem kterých nemá smysl vypouštět jiné produkce a ke kterým se i několik týdnů po premiéře stáčejí veškeré filmové konverzace. U marvelovek jsme si na to zvykli, u adaptací ze stáje DC Comics to zpravidla platilo v menší a podstatně negativnější míře. I proto byla skepse vůči „Aquamanovi“ oprávněná. Krom toho se jedná o pro valnou většinu světa neznámého superhrdinu, který byl i pro čtenáře předloh terčem posměšků. Vždyť se bavíme o vodníkovi v modrooranžovém kostýmku, který jezdí na mořském poníkovi. To je moc i na komiksy.
Pozn.: Screenshoty v této recenzi pocházejí ze standardního Blu-ray
Proto je úspěch a především fakt, že tahle adaptace vůbec funguje, malý filmový zázrak. James Wan se při jeho vzniku utrhl ze řetězu a natočil film nejen obrovský, ale také tolika chutí, že se člověku z neustálého tláskání rychle přehltí chuťové pohárky. A co je nejlepší, i přes to bude chtít víc. Ve zdá se bezduchém mixu všech možných i nemožných ingrediencí totiž vznikl kulinářský skvost. Film exotický, odvážný, nevšední, přeplácaný, a přesto koherentní a smysluplný, neúnavný, nevídaný. A gigantický.
Vtipné je, že nakročeno měl Aquaman snad nejhorším možným způsobem. Jeho představení v „Batman v Superman“ bylo křečovité, v „Lize spravedlnosti“ pak tato postava utrpěla pravděpodobně nejvíce, neboť operovala mimo „svůj rajón“ a Whedon jí připsal tak otřesné repliky (vzpomeňte si na rádobyvtipný monolog po přisednutí Lasa pravdy), že se člověk při jejich poslechu vyloženě kroutil hrůzou. Pokud přičtete Aquamanovu komiksovou historii, Momoovo herectví-neherectví a dlouhodobou neschopnost Warnerů začít pracovat s DC Comics značkami nějak systémově a hlavně smysluplně, měl před sebou James Wan nelehký úkol. Zvládl ho však skvěle.
Hned na začátek je nutné vyzdvihnout, že „Aquaman“ téměř ignoruje existenci „Ligy spravedlnosti“ i ostatních superhrdinských filmů z posledních let. Sice tu a tam v rámci dialogu referuje nějaké události (poražení Steppenwolfa), naštěstí se ale neopakuje násilné roubání ostatních komiksových DC dřevin. Aquaman totiž žije ve vlastním světě. Svět je to diametrálně odlišný od temné vize Snydera. Je nesmírně rozmanitý. Jelikož navštěvuje místa, která byla dosavadním adaptacím skryta a buduje tak jakýsi samostatný vesmír v již existujících vesmírech, mohl se Wan při jeho tvorbě patřičně vyřádit.
Vize sedmi mořských království je velkolepá a nápaditá a více než jakékoli komiksové adaptace připomíná tvorbu fantasy světů v „Avatarovi“ nebo ve „Star Wars“. Sice se pohybujeme výhradně po Zemi, respektive pod jejím povrchem, pod Wanovým dohledem si ale člověk připadá, jako by cestoval napříč galaxií a objevoval rovnou celé planety. Je to hodně narychlo, protože se Wan na poli dvouhodinového příběhu snaží představit hned několik království, skrytých říší a skrytých říší ve skrytých říších, což se hlavně ke konci začne zdát být úsměvné. Wan každopádně stíhá to, na co by jiní potřebovali přinejmenším trilogii. A stejně to funguje.
Každé podmořské království má vlastní estetiku, historii, filosofii, resp. přístup k životu, o designu samotných ras nebo stvoření ani nemluvě. A při návštěvě každého takového světa člověku spadne čelist nad jeho velkolepostí a současně nad smyslem pro detail. O práci trikařů ani nemluvě – digitální efekty „Aquamana“ si udržují výbornou kvalitu i přes jejich ohromné množství.
Když už jsme u digitálních efektů, pozastavme se nad akcí a nad tím, jak James Wan konzistentně přináší nejzábavnější a nejnápaditější akční sekvence v současném mainstreamu. Doposud k tomu neměl moc prostoru, protože se pohyboval především mezi mantinely hororového žánru svého Conjuring vesmíru. Kdo ale viděl pozapomenutý klenot a jeden z jeho prvních filmů „Rozsudek smrti“, ten ví, že James Wan má obdivuhodný smysl pro originální akční sekvence, pro jejich dávkování, tvorbu napětí a choreografii postav i kamery. Do značné míry se to otisklo v sedmém „Rychle a zběsile“, až v „Aquamanovi“ však australský filmař skloubil talent se zkušenostmi a s monstrózním rozpočtem, aby je přetavil v nápadité i velkolepé sekvence, které fungují v malém (Sicílie) i naprosto megamonstrózním měřítku (finální bitva).
Wana očividně baví akrobacie s kamerou, jejíž pohyb je stejně kinetický jako akce, kterou zaznamenává. Při podvodních bitkách to znamená její divoké poletování kolem postav, při suchozemských se zase kameraman za superhrdiny neustále honí. Všeobecně platí, že kamera v akci vyloženě žije se svými postavami a kopíruje jejich pohyb.
Stačí se podívat na choreograficky naprosto boží nakopávání zadků, které předvede Nicole Kidman při rvačce na majáku. Na pohyb virtuálně působící kamery při obou bitkách Aquamana s Ormem. Nebo na skvělou jednozáběrovou honičku po střechách sicilské vesničky, která je v mnohém kopií té v již zmiňovaném „Rozsudku smrti“, jen na steroidech.
Wan si akci užívá a zjevně ví, jak ji točit, aby si ji užil i divák – rychlé střihy a skrývání choreografických nedostatků v polodetailech a detailech je mu cizí, mnohem raději vše snímá s odstupem, bez střihu a v přirozeném pohybu, aby se divákovi zdálo, že veškerým akčním infernem prochází se svými hrdiny. Kombinace tohoto přístupu s originalitou se zasluhuje o jedny z nejlepších akčních sekvencí minulého roku a o to, že jsou divácky vděčné. Člověk je prožívá mnohem intenzivněji i přes to, že se odehrávají ve světě plném pestrých barviček, one-linerů a dětinské zábavy.
Nic z toho by však nefungovalo, kdyby nefungovaly postavy a jejich pohyb příběhem. I v tomto ohledu James Wan školí veškeré své DC Comics předchůdce, protože pochopil, že protagonisty i antagonisty vždy musí hnát vpřed motivace. Bez té jejich činy nemohou být smysluplné a důvěryhodné, protože k nim vždy bude docházet z potřeby scenáristů posunout děj vpřed, ne z potřeby příběhu posunou vpřed sama sebe. V „Aquamanovi“ jsou hybateli děje jeho postavy, ne naopak.
Můžeme tak příběh označovat za plytký a v kontextu všech originů neoriginální, jak se nám zlíbí, ale faktem zůstane, že prostě funguje, neboť dává z pohledu svých hrdinů smysl.
Aquaman touží najít své místo ve dvou světech, i když nepatří do ani jednoho. Na cestu za záchranou oceánů a tím tak trochu i světa se vydává z části nedobrovolně, z části „z občanské povinnosti“, z části, aby našel své místo. Proti sobě má bratra Orma, jehož „záporáctví“ je zajímavé, protože je vedeno dobrými úmysly, které jsou zkresleny pokřiveným pohledem na svět, kořenícím ve výchově. Ještě zajímavější je pak samotná konfrontace těchto bratrů, ke které nedochází z prvoplánové agresivity, ale tak trochu z povinnosti, což se mimo jiné projevuje neochotou jít si přímočaře po krku. Ostatně zkuste ukázat na jeden jediný film, na jehož konci řekne protagonista poraženému antagonistovi „Až budeš připraven, musíme si pokecat“. Tohle bratrské pnutí i motivace obou postav je naprosto skvělé. Možná nejde do hloubky, ale ve dvouhodinovém blockbusteru o válce podmořských světů je to asi nejdál od povrchnosti, jak se jen lze dostat.
Což platí i o vzniku Black Manta, i o všech ostatních postavách. Každá si našla své místo v příběhu, každou ženou jiné pohnutky, každá má trochu jiný cíl, každá k němu míří z jiného důvodu. Ale co je důležité, každá v lidské rovině funguje, člověk rozumí každému kolečku motoru, který ji žene vpřed. Scénář se může zdát prosťoučký, protože on ve svém jádru je. Furt se bavíme o komiksovém blockbusteru. Ale základní stavební kameny položil správně. Přitom jak jeho předchůdci předvedli, tyhle scenáristické základy tvůrci ani zdaleka neberou za samozřejmé.
Prostý ale ne hloupý příběh Wan prezentuje jako velkolepou ságu. Je to ohromná podívaná se všemi parametry čistokrevného blockbusteru. Je zábavná. Má neúnavné tempo bez hluchých míst. Nabízí naprosto skvělou akci a megalomanské finále. Buduje krásné světy plné rozmanitých postav, kreatur a monster.
Zároveň je to neuvěřitelně přeplácaný film, v kontextu čehož je obdivuhodné, že drží pohromadě. Wan nepředvídatelně obměňuje žánrové motivy, navíc jeho estetika občas ustřeluje k těžko stravitelným prvkům. Postavy s pestrobarevnými vlasy, ujeté kostýmy, záměrně kýčovité sekvence jako úvod v Sicílii, nebo rovnou scény, které vypadají jak vytržené z jiného filmu (příchod na Saharu, montáž vzniku kostýmu Black Manty). To je jen malý výběr z Wanových úletů.
Na druhou stranu opakuji, že se jedná o film, v jehož centru stojí hrdina, který mluví s rybičkami, jezdí na mořském poníkovi, „létá“ a mluví pod vodou a je synem královny oceánu a strážce majáku. Do světa, kde byly kreativitě tak zásadně uvolněny otěže, možná podobně vyšponovaná estetika patří. Je totiž pravda, že „Aquaman“ by byl poloviční, stát na dalším potemnělém budování světů, kde se všichni mračí, berou se vážně jak nositelé Nobelovy ceny za záchranu vesmíru, a upírají tak divákovi dětinskou a zábavu.
Jestliže Michael Bay je Pan Blockbuster, jestliže marvelovky kralují současnému mainstreamu, jestliže „Star Wars“ nebo „Pán prstenů“ jsou vrcholem fantasy žánru, pak James Wan a „Aquaman“ jedou to samé na tři sta procent. Se všemi klady i zápory, které si lze při tak přehnaném přístupu představit.
Koupí filmů na Blu-shop.cz podporujete zdejší texty. Děkujeme!
Na „Aquamanovi“ lze najít hromadu nedostatků, ale je to jak přiběhnout na dětské pískoviště a rozkopat malým stavitelům všechny bábovičky s tím, že takhle by tedy barák nikdy nevybudovali. Starý dobrý argument-neargument o vypnutí mozku a užívání si nízké zábavy nemám moc rád. Ale u „Aquamana“ platí. Je to nadšený, hravý, naivní film, plný kreativity, skvělých nápadů i neskrývané pitomosti, ke které se staví čelem a přetavuje ji v milou zábavu. Je to omračující podívaná ve všech slova smyslech.
Téměř hodina a tři čtvrtě česky otitulkovaných bonusů se nachází pouze na standardním Blu-ray. Je to relativně hluboký ponor do tvorby „Aquamana“, který pokrývá pre-produkční tvorbu světů, samotné natáčení, komiksové originy postav (například šestiminutovka o Black Manta je opravdu dobrá), technologie ve filmu, nebo třeba design monster. Pořád jsou materiály sestřihány úmorným tempem, připomínajícím internetová promo videa, takže například pohledů za kulisy si člověk neužije tak moc, jak by chtěl. To ale nic nemění na tom, že jich tu je opravdu hodně – zvlášť ve dvacetiminutovce „Hlouběji do světa Aquamana“ a v osmiminutovce „James Wan: Stvořitel světů“.
Kapitolou samou o sobě je pětiminutová „Aqua-technika“. Nabízí sice rychlý, ale informacemi nabitý pohled na digitální technologie za vznikem filmu: Kombinování živých záběrů s VFX, práci se světlem, s klíčováním, nebo třeba používání virtuální reality. Velmi zábavné je sledovat Jasona Momou, který je naprostý živel a natáčení si užívá s patřičnou dávkou dětinského nadšení. Což vlastně platí i o podstatně drobnějším Jamesi Wanovi. Zvlášť jeho desetiminutový rozbor klíčových scén je velice fajn, a to hlavně když nahlíží na vznik jednozáběrové honičky v Sicílii.
Musím přiznat, že z Ultra HD Blu-raye Aquamana jsem byl zklamaný, a to hodně. Paradoxně za to ale nemůže disk, který je z hlediska komprese (snad až na drobný banding před úvodem pirátů) bezchybný, ani zdrojový materiál. Ten také vypadá velmi dobře. Sice pochází ze 2k masteru a jeho drobnokresba se nikdy neblíží referenčním přepisům, díky čemuž ani skok mezi Blu-ray a Ultra HD Blu-ray není co do detailů kdovíjak zásadní. Modří ale vědí, že o ostrosti a detailech je přechod do Ultra HD až v druhé řadě. Zásadní je přínos WCG a HDR. A právě s tím jsem měl docela zásadní problém.
Než to začne znít, jako by s diskem „Aquamana“ bylo něco špatně, uklidním vás. Není. Je naprosto výborný. Až moc. A v tom je problém, který docela jistě nebudu mít jako jediný a který se dost možná bude v budoucnu opakovat.
Po kontrole signálu přes Vertex se potvrzuje trend warneráckých vysokoprofilových novinek, v jehož rámci jsou tituly masterovány pro Dolby Vision, tedy na čtyřtisícinitovém monitoru. Konkrétně „Aquaman“ dosahuje v jasových špičkách až na obrovských 3241 nitů. Připomínám, že současné OLED televizory dosahují přibližně osmi stovek, LCDčka nižších tříd ani toho ne, LCDčka středních a vyšších tříd tisícovky a více, jen několik vyvolených se dokáže potulovat kolem dvou tisíc nitů. Jakmile displej neumí dosáhnout hodnot, které po něm video vyžaduje, což je právě případ „Aquamana“, má dvě možnosti. Buď si HDRko přemapuje úpravou EOTF a OETF křivek, nebo veškeré hodnoty nad svůj limit jednoduše ignoruje a zobrazí je jako obrazových informací prostý highlight. Tedy jasnou bílou plochu. V prvním případě, ke kterému se přiklánějí například televizory od LG, klesne ABL (celkový jas obrazu), ale jsou zachovány obrazové informace i v jasových špičkách. V druhém případě, ke kterémužto řešení se přiklání například Sony, na jejichž OLED pro Blu-space recenzuji, se zachová ABL, ale dojde ke ztrátě highlightů. V 99% procentech případů to není problém, protože podobně ostré jasové špičky vznikají například jen v částech záběrů, kde se objevuje slunce, nebo ostrý zdroj světla jako lampa. Krize nastane, pokud je obraz nerealistický (jako dejme tomu v komiksové fantasy …) a jasových špiček využívá nadměrné množství ve velkých částech záběru.
Ve Wanově komiksárně je podobně jasově náročných scén požehnaně. Například celý úvod v Sicílii, nebo v královské hale po uvěznění Aquamana. Velké, extrémně jasné plochy se díky limitům zobrazovací technologie ukazují jako informací prosté přepaly. Opakuji: Není to chyba disku. Navíc na „Aquamana“ jsem se díval pouze s HDR-10 vrstvou. Na UHDBD přítomné Dolby Vision by tento problém mělo vyřešit. Případně může HDRko zachránit Optimizer letošních modelových řad UHDBD přehrávačů od Panasonicu, který umí podobné špičky „stáhnout“ na nižší hodnoty, aniž by ovlivnil ABL. Ale dost techniky. Výsledek prostě je, že jsem „Aquamana“ viděl v ne optimálních podmínkách, díky kterým se ztrácí značné množství jasových informací, což vede k obrazu, který vypadá nepřirozeně.
Něco podobného se stane vyloženě každému, protože „Aquaman“ využívá extrémní jas často. Otázkou je, nakolik to kdo umí vnímat nebo identifikovat jako problém. S extrémním jasem si navíc jen tak tak poradil i standardní Blu-ray, který tu také přešlapuje po hranici přeexponovaného obrazu a kontroluje highlighty na hranici svých možností.
Každopádně zpět k přepisu „Aquamana“ jako takovému. Na obou formátech je film s proměnným poměrem stran u těch scén, které byly točeny pro IMAX prezentaci, díky čemuž se valná část filmu „rozevírá“ do 1.78:1, tedy do „fullscreenu“. Je to tak 80% stopáže. A je to pecka. Co do kresby je však video konzistentní, ať už se prezentuje v jakémkoli poměru stran, a to po stránce jasu, barev, i ostrosti. Ta není kdovíjaká, „Aquaman“ je čistě z hlediska drobnokresby spíš průměrný. Nejlépe definuje objekty při úvodu do Sicílie, případně ve větších podvodních celcích, do kterých jsou postavy „domontovány“ z placu před greenscreenem. Zvlášť v první čtvrtině si video tu a tam monochromaticky zašumí (digitálně omlazené obličeje, sekvence v ponorce), ale nijak zásadně.
Podvodní scény mají logický neduh, a sice že jejich kresba měkne, respektive je deformovaná, protože ji zkresluje digitálně simulovaná voda mezi optikou a samotnými herci. Některé podmořské záběry jsou jasově i barevně nevýrazné, ale i v jejich případech je rozdíl v barevné paletě mezi UHDBD a BD zřetelný. Jiné zase oslňují paletou i prací s ostrým kontrastem – jsou mezi nimi úvodní záběry království, scény s různými technologiemi a jim podobné. Z hlediska práce se světlem mě nejvíce bavila sekvence, kde Aquaman potkává Vulka ve vzduchové kapse v potopené lodi. Paprsky se tu lámou a skrze vodu vstupují do vraku, kde jsou téměř hmatatelné. Celá scéna působí krásně trojrozměrně.
Trochu mě zaskočilo, že tvůrci v podvodních záběrech o něco více nepřiškrtili kontrast, aby se mohl obraz opřít o černou. Ta je v podmořských scénách prakticky nepřítomná, tedy vynecháme-li noční úprk před monstry z hlubin. Díky tomu se trochu umazává vjem prostoru, čemuž podráží nohy i fakt, že občas je hodně zřetelné klíčování a obraz připomíná leporelo. Ani to samozřejmě není chyba disku.
Ten je ve všech směrech výborný, a to tak moc, že naráží na limity současných zobrazovacích i reprodukčních technologií. Což může ubírat na prožitku dnes a přidávat zítra. Každopádně se nenechte odradit negativně laděným popisem. Vyzdvihuji nedostatky nebo spíš problematické pasáže, ale suma sumárum film vypadá naprosto fantasticky, dýchá barvami, skládá jeden skvostný obrázek za druhý, testuje možnosti HDRka pomalu v každém druhém záběru a kreslí fantastický svět, který formátu prostě sluší.
Vyzdvihnout musím také skvělou Dolby Atmos stopu (pozor, jak je u Warnerů zvykem, disk defaultně volí šestikanálové DTS-HD MA, Atmos musíte přepnout manuálně). Ta po všech stránkách patří k tomu nejlepšímu, co si lze na domácím kinu pustit, tedy hlavně co do bombastičnosti. Skvěle si hraje se surroundy, má parádní objem i přesnost, perfektně kreslí dialogy, se kterými si navíc akusticky pohrává v případě rozhovorů pod vodou. Ale nejvíce ji oceníte za práci s LFE, protože tak moc jako u Aquamana se váš subwoofer hodně dlouho nezadýchal. Mix nízkou frekvenci protěžuje téměř permanentně. V případě akčních sekvencí se do ní opírá silně, ale s precizní přesností, díky čemuž je práce subwooferu burácivá, ale ne těžká na poslech. Aquaman je druh filmu, ve kterém se děje tak moc, že člověk po nějaké době otupí a přestane vnímat detaily. Platí to i o jeho zvukovém doprovodu. Každopádně kytarové rify i obří akční sekvence stopa odbavuje výborně.
Comments