Hra o trůny třetí epizodou osmé série připomněla, jak zásadní je kvalita streamingu

Spoilerů se bát nemusíte. Více než o příběhu nové řady „Hry o trůny“ se totiž budeme bavit o audiovizuálním biči, který si na sebe tvůrci trochu nevědomky upletli a který po uvedení třetího dílu osmé série ztrestal i diváky. Ti totiž z hodinu a čtvrt dlouhé epizody, hypované za jednu z největších produkcí v historii televizní tvorby, téměř nic neviděli. Důvod? Vlastně je jich hodně, nicméně většina tvrzení staví na tom, že „The Long Night“, jak zní její podtitul, byla prostě příliš tmavá.

Nejdříve trochu kontextu. Samozřejmě bez detailů o ději. Není žádné tajemství, že „The Long Night“ měla být částečnou kulminací událostí „Hry o trůny“, neboť zobrazuje bitvu, ke které se schyluje od samotného začátku seriálu. Bitva je to velkolepá. Dalece překračuje limity současné televizní produkce jak po stránce měřítka, tak po stránce vizuálních efektů. Vznikla tak v mnoha ohledech úchvatná podívaná, čehož jsou si lidé z HBO vědomi – proto třetí ze šesti chystaných dílů poslední série po marketingové stránce ždímali, jak jen to šlo, a to rovnou několik měsíců. Jak název napovídá, bitva o Zimohrad a svým způsobem i o osud Západozemí se odehrává během noci. To samozřejmě zákonitě neznamená, že divák nic neuvidí. Ostatně jak v jednom z mnoha článků na toto téma připomněli třeba na Slashfilmu, taková Bitva o Helmův žleb ve „Dvou věžích“, se kterou seriál tvůrci sami srovnávají, se odehrávala za pouhého měsíčního svitu a přehledná byla perfektně. Na dotaz, odkud se tolik světla bere, pak střihač na placu kulišácky odpověděl, že ze stejného místa, odkud hraje hudba. Jinými slovy, noční scény se zákonitě nerovnají černočerný nedešifrovatelný obraz. Jejich podoba však, stejně jako v případě jakéhokoli jiného audiovizuálního díla, spadá pod kreativní licenci. A ta, jak potvrdil sám kameraman Fabian Wagner, kázala v případě „Dlouhé noci“ extrémně potemnělou a chaotickou podívanou, která měla podtrhovat klaustrofobické pocity z nevyhnutelné destrukce a síly armády nemrtvých. Epizoda byla snímána a barvena tak, aby se postavy utápěly v černotě noci i osudu.

Ostatně stejným způsobem byla „Hra o trůny“ točena vždy. Přes fantasy prvky seriál odjakživa staví na realističnosti, aby vzbuzoval dojem historické rekonstrukce a nabýval tím na dramatičnosti. Součástí historické rekonstrukce je i vizuální interpretace toho, jak mohl svět v té době vypadat. Například historický film o období komunismu v Československu bude pokaždé potopený v nevýrazných zemitých barvách a jakémsi šeru, které budou zdůrazňovat potlačení ducha a šedost tehdejších dní. Romantická komedie bude projasněná a pestrobarevná, protože chce probouzet úplně jiné emoce. A historické drama o konspirování ve studených katakombách potemnělých hradů bude utopeno v demotivující černotě, protože právě takový vzhled podobných prostředí je zakotven nejen v audiovizuálním jazyku filmu, ale i v našich představách.

Možná se divíte, že něco takového vůbec musím vysvětlovat, ale divili byste se, kolik lidí se chodí na Blu-shop ptát, proč je „Hra o trůny“ tak tmavá (a to ještě dávno před premiérou „The Long Night“). Tak jednou provždy: „Hra o trůny je“ tmavá, protože se odehrává v prostředí, které je temné, protože v tomto fiktivním světě neexistují umělé zdroje světla, a protože se jedná o součást uměleckého rozhodnutí, které tyto reálie podtrhuje. Není v tom žádná věda, seriál je tmavý, protože tmavě vypadat má. Není to sitcom, není to veselá komedie, není to pestrobarevná sci-fi, je to temná historická fantasy. Žádný protiargument k tomuto rozhodnutí neexistuje. Ne, být jasnější, seriál by nevypadal lépe. Vypadal by jinak. Ne, neužili byste si ho více, kdyby ve stínech Zimohradu byla jasně definovaná každá cihla. Ne, seriál nemá vypadat jako marketingové produkční fotografie – a už vůbec ho s nimi člověk nemůže srovnávat. Od showrunnerů přes kameramany po barviče si všichni stanovili jasnou vizuální podobu, kterou od začátku ctí a která je součástí „Hry o trůny“.

Docela úsměvný paradox je, že lidé z „The Long Night“ viděli tak málo ne proto, že se celá epizoda utápí v černotě noci, ale spíše z technických důvodů. Jistě, potemnělost může být brána za jednu z příčin. Ale stavět důsledky uměleckého rozhodnutí před důsledky technických nedostatků distribuce a reprodukce je trochu krátkozraké. Takže řadíte-li se mezi ty, kteří v poslední epizodě „nic neviděli“, možná se budete divit: Chyba je na vašem přijímači. Ale nebojte, vy za to úplně nemůžete.

Jak naznačuji, problém je na dvou místech. V distribuci a v reprodukci. Vezmeme to od konce, tedy od vašeho televizoru (projektory pro jejich menší penetraci trhu vynecháme, ale podle cenových kategorií budou mít podobně stupňované nedostatky). Pokud bychom měli pracovat s nějakým statistickým předpokladem, dostali bychom se k tomu, že většina lidí na „Hru o trůny“ kouká buď na LCD displejích notebooků, na LCD displejích počítačů, nebo na LCD televizorech. Jejich valná většina spadá cenově do nejnižší nebo nižší střední třídy. Bavíme se tedy o zobrazovačích, které stojí od deseti do dejme tomu pětadvaceti tisíc korun. Což jsou fajn televizory na sledování „Ulice“ a fotbalu (to nám to tu krásně škatulkuji, ale neurážejte se, myslím to s nadsázkou ;)), ale mají tolik obrazových nedostatků, že – kulantně řečeno – těch pár ušetřených tisícovek se eventuálně vrátí a kousne vás do zadku. Například tím, že nic neuvidíte v nejnovější „Hře o trůny“.

LCD displej trpí už ze samotné své technologické podstaty několika neduhy. Tím největším je zpracování světla: LCD zjednodušeně řečeno funguje tak, že se pod ním rozsvítí světelný zdroj (dříve zářivky, teď už LED) a displej pak toto světlo pomocí krystalků různě láme, ohybuje a mění jeho barevnou podobu. Abychom to zjednodušili ještě více, představme si ve tmě papír, za kterým rozsvítíme žárovku. Na ten papír přidáváme pastelkami různé barevné informace, které dávají světlu novou podobu. Mohou být sebekrásnější, ale vždy budou mít zásadní problém: Jejich kvalita, kontrast mezi nimi, definice jejich přechodů a další prvky budou deformovány faktem, že za papírem svítí ostré světlo. Obrázek bude extrémně jasný, ale oním jasem také po stránce barev a kontrastů deformovaný. LCD má právě takový problém. Nikdy nebudou ony krystalky schopny světlo ohnout takovým způsobem, aby ho korigovaly optimálně, a už vůbec ne, aby ho ztlumily absolutně. Vždy se bude jednat o kompromis a dojde k ohybu světla, který nebude ideální. Pokud se takový displej pokusí zobrazit černou plochu, nedokáže to – prostě to není technologicky možné. Ony krystalky světlo ohnou, ale stále ho budou propouštět. Místo černé proto dostanete šedou. Ostatně to je důvod, proč ve tmě na LCD televizorech nižších tříd černé pruhy kolem filmů nejsou černé, jsou šedé (nebo dokonce skrze šedou prosakují namodralé odstíny). Je za nimi totiž stejný zdroj světla, který musí „usvítit“ i opačný extrém, tedy jasně bílou plochu. Ta je pro LCD mnohem snazší, protože displej světlo pouze propouští dále, nemusí s ním tak zásadně manipulovat. Ale jakmile dojde na lámání chleba, tedy černé, pardon, je to pro zobrazovač noční můra. Proč to tak komplikovaně vysvětluji? Inu, už jsme si řekli, že většina lidí na „Hru o trůny“ kouká na levnějších LCD. A jak teď víme, LCD si s černou absolutně neumí poradit. Také víme, že poslední „Hra o trůny“ je v černé doslova utopená. Tušíte, kam tím mířím?

Co se tedy stane, když LCD s horší schopností regulace kontrastu dostane do vínku vizuální dílo, které stojí na kvalitní reprodukci černé a minimálních jasových přechodů v ní? Jako třeba bitva uprostřed noci, kde chybí byť jediný světelný zdroj? Mno, zjednodušeně řečeno to bude pěkný humus, který bude díky mizerné definici objektů naprosto nepřehledný. Pojďme zpátky k tomu podsvícenému papíru. Představte si, že je černý. A že do té černé jste tmavě šedou a tmavě oranžovou pastelkou jemně vkreslili lidskou tvář, která je navíc způli ve stínu. Na černém papíru je ta tvář definována velmi nenápadně, je sotva viditelná, jasový a barevný přechod mezi ní a všeobklopující černou je minimální. Asi jako byste potkali člověka v černé chodbě. A teď za tím papírem rozsviťte žárovku. Rozjasní se tvář, ale také se rozjasní ona černá okolo. S tím rozdílem, že není černá. Je podivně šedá. Ba co hůře, z hlediska intenzity jasu je ta černá stejně výrazná, jako barvy v oné tváři. A díky této intenzitě „černé“ pak tvář zaniká, je pohlcena. V reálném světě, v té chodbě, kde jste tvář potkali, by se světlo odráželo od ní a pro vás by tím pádem její podoba i pozice byly relativně snadno čitelné i přes mizerné světelné podmínky. Ale představte si, že by se ona tma přeměnila v podivnou všeobjímající šedou až namodralou hmotu, která emituje světlo, ale přitom nic neosvěcuje. Asi si nemusíme vysvětlovat, že tak se světlo prostě nechová. Leč tak nám ho prezentují LCDčka.

V případě poslední epizody Hry o trůny, která se odehrává v noci a veškeré objekty jsou definovány pouze naprosto minimálním množstvím světla, které vytváří extrémně jemné přechody z absolutní černé do nejnižších stupňů šedi, to znamená, že LCDčka takové scény zobrazují tím nejhorším možným způsobem: Přechody světla ve tvářích jsou potlačovány, ztrácejí se v nich jasové i barevné nuance, neboť zpoza nich prosvěcuje intenzivní podsvícení, které v reálné scéně neexistovalo, a navíc už takto deformovaný obraz doráží „svítící černá“. Veškeré jasové nuance, tedy to, co definuje objekty ve tmě, jsou tatam, obraz se začne jasově slévat, díky „prosvícené černé“ se vytratí i část barevných informací; veškerá kresba jde do háje. Z videa, které stavělo na jemnosvitu a těch nejjemnějších jasových a barevných přechodech, se stává přesvícený, neforemně slitý a tím pádem naprosto nerozluštitelný paskvil, který nemá nic společného s tím, jak se v reálném světě chová světlo, jak se chovalo světlo na placu, jak video viděli tvůrci, ani s tím, jak video vypadat vlastně má.

Tohle samozřejmě neplatí jen o „Hře o trůny“. Je to jeden z nejzásadnějších argumentů, proč je LCD technologie ke sledování filmů nebo seriálů horší nejen než OLED, ale i stařičká plazma nebo dokonce CRTčka. Existují samozřejmě výjimky. Vyšší třídy LCD už dokážou ono podsvícení lokálně snižovat nebo absolutně vypínat, navíc umějí mnohem pokročilejším způsobem zbývající světlo regulovat. Ale lightbleeding, tzv. „světelné krvácení“, tedy prosakování podsvícení v částech obrazu, kde světlo být nemá, a tím pádem klesající kontrast, je problém LCD už z jeho podstaty. U letošního high-endu (to jsou ty displeje kolem sta tisíc a výše) už se mluví o tom, že výrobci problém eliminovali. Ale to se tvrdilo i u loňských řad – a pravda to nebyla. Samozřejmě záleží, jak je na podobné jevy lidské oko citlivé, nicméně se jedná o problém. U nejvyšších modelových řad LCD naprosto minimální, u všech ostatních LCD dost zásadní, pro některá videa až likvidační.

„Hra o trůny“ má nevýhodu, že zmiňované technologické limity horších zobrazovačů nejen pokouší, ona je nejnovější epizodou dokonce podstřeluje. Ale víte co? Ono je to dobře. Vzniká tak dokonalý argument, že na kvalitě televizoru a volbě správné technologie záleží. Extrémně hodně. Až se někdo pokusí tvrdit, že mu jeho šedesátipalcový „4k (pseudo)HDR“ televizor za patnáct tisíc stačí, nebo spíš že dražší displej je zbytečná frajeřinka, ať si pustí „The Long Night“. Ono ho to přejde. Pravda totiž je, že ta epizoda vypadala skvostně. Naprosto skvostně. Byly to audiovizuální orgie, které působily tak fantasticky právě proto, jak realisticky se v nich světlo chovalo a jak skličující prostředí tímto jemnosvitem vznikalo. Tady se nedá argumentovat Helmovým žlebem ani ničím jiným, protože bitva o Zimohrad po vizuální stránce nemá žádný ekvivalent. Ale k tomu, abyste si ji užili, je prostě potřeba kvalitní displej s adekvátním nastavením. Raději pak doplním, že argument „mají to točit pro naše televize, ne pro nějaké hoňofroňo“ je bizarně zcestný. Tvůrci mají využívat veškerých dostupných technologických možností k tomu, aby zprostředkovali taková audiovizuální díla, která si představují nebo jejichž podobu si vyžaduje příběh. V případě „Hry o trůny“ si příběh vyžadoval maximální možnou tmu, která doslova pohlcovala své postavy. Ostatně ne nadarmo jsou nejpůsobivější okamžiky ty, ve kterých hrdinové hledí do černoty, v níž oni i diváci tuší hrozbu – a když pak onu tmu pročísnou první hrůzostrašné obrysy, už je pozdě na reakci. Protože tma, stejně jako další činitele (k těm se ještě dostaneme), jsou naprosto nezbytnou součástí děje této epizody. Není to první takové audiovizuální dílo a rozhodně není poslední. Naopak, se zlepšujícími se digitálními kamerami a reprodukčními technologiemi bude možné takové postupy používat stále častěji, jmenovitě samozřejmě hlavně v hororech. Vždyť více než válečný díl je „The Long Night“ právě horor.

Už to docela trvá, ale ještě chvilku se mnou vydržte. Přechroustali jsme reprodukci a to, jak „Hra o trůny“ pokouší její současné limity. Což je super, protože díky fantasy seriálu vznikla ideální případová studie. Úplně stejným způsobem však „The Long Night“ pokouší i distribuční kanály, kterými se k nám seriál dostává. I tady díky Sapochnikově epizodě vznikl perfektní argument pro každého, kdo obhajuje fyzické nosiče domácí zábavy a jejich kvalitativní nadřazenost nad čímkoli jiným. Pokud jste totiž bitvu o Zimohrad sledovali na kabelovce, nebo jste ji viděli díky HBOGo, nebo ještě hůře, jste ji stáhli, krom (potenciálně) špatného zobrazovače nebo nastavení do vizuální podoby naprosto zásadně promluvila také komprese. To už se navíc týká i těch šťastlivců, kteří si seriál užívají na highendových displejích. „The Long Night“ totiž pro jakýkoli kompresní kodek, tedy způsob, jakým se video „stlačuje“ do datově přenositelné podoby, představuje děsivou noční můru. Proč? Jasně, že si to řekneme. Už jen krátce, slibuji.

Na produkční úrovni tvůrci operují s video soubory, které jsou nekomprimované a díky tomu mají stovky gigabajtů. I výsledný master hodinového pořadu, tedy jakýsi „big boss soubor“, ze kterého se vyrábějí všechny ostatní soubory pro televize, pro streaming, pro fyzické nosiče atp., má v nekomprimované podobě stovky giga. Takový soubor vypadá přesně tak, jak tvůrci zamýšleli, když ho natáčeli, střihali a následně barvili (barví se mimochodem zpravidla na referenčních OLED displejích). Díky tomu, že je nekomprimovaný, je každý jeho pixel netknutý. Těch pixelů je hrozně moc a každý potřebuje nějaké zastoupení v podobě jedniček a nul. Proto tak velké množství dat. Jenže nemůžete chtít po distribučních kanálech, a je jedno, jestli se bavíme o kabelovce, satelitu, nebo streamingu, aby k divákům tlačily tak obrovské soubory s datovými toky o několika stovkách megabitů za vteřinu. OTA kanály to jednoduše neumí, OTT na to nemá kapacity – to by se nám ty internety prostě zhroutily. O tom, že většina uživatelských přípojek by podobné toky beztak neutáhla, ani nemluvě. Proto nastupuje na scénu komprese, způsob, jak soubor zmenšit a dosáhnout toho takovým způsobem, aby došlo k co nejmenším vizuálním ztrátám.

Mohl bych vás zatěžovat informacemi, že komprese obnáší redukce barevných prostorů, přidal bych šílený rozbor, jak vlastně kodeky s videem pracují, ale vystačme si se zjednodušeným vysvětlením: Kodek (ve naprosté většině případů h.264 nebo h.265) operuje s bloky, částmi obrazu, které mají podobné charakteristiky – například obloha, a s rozdíly jak mezi nimi, tak v nich samotných mezi následujícími snímky. Ještě jednodušeji řečeno, v každém ze čtyřiadvaceti snímků v každé vteřině videa kodek hledá ta místa, která se mezi jednotlivými snímky nejméně mění a ta pak zdrcne – redukuje množství obrazových informací, které tyto bloky nesou. Komprese hledá rozdíly mezi jednotlivými snímky a kde jsou ty rozdíly malé, tam ubírá data, jako by se nechumelilo. Proto je z jejího hlediska nejsnazší datově zmenšit statické záběry s jednolitými plochami, jako třeba pohled na bílou zeď. Komprese si řekne „Hele, tady je jedna barevná i jasová informace napříč ohromným množstvím bloků, ta informace se navíc napříč následujícími snímky v příštích vteřinách nemění, tak ji nebudu měnit ani já a budu opakovat furt ty samé informace dokola.“ A ze stejných důvodů je pro kompresi naprosté peklo, když v rámci scén existuje mnoho jasových a barevných informací a mezi každým snímkem dochází k zásadním vizuálním změnám. Jako například ve sněhové bouři, kde ohromné množství prvků obrazu (sníh) rychle mění pozici a tím pádem i informace mezi jednotlivými snímky. Už jsem říkal, že bitva o Zimohrad se odehrává ve sněhové bouři? To mi nějak uteklo, že? Inu, odehrává se v noci, ve sněhové bouři, pohybují se tu masy lidí i nelidí, a jasové přechody jsou díky jemnosvitu šíleně náročné. Pro kompresi naprosté peklo. A tak není divu, že se zhroutila. Prostě to zabalila.

Distribuční kanály po ní totiž chtěly nemožné: S extrémně nízkým datovým tokem (u HBO Go bude soudě dle mizerných kvalit jejich „HD streamů“ kolem pěti až osmi megabitů – ale to střílím odhadem), tedy s datovým prostorem jen na minimální množství informací o oněch změnách v prvcích obrazu a mezi jednotlivými snímky, měla komprese prezentovat vizuální informace, které prostě současné technologie při tak brutálním „zmenšení“ nedovedou reprodukovat bez vizuálních ztrát. Takže ano, při dostatečně velkých datových tocích by člověk okem nemusel být schopen zpozorovat rozdíl mezi komprimovaným a nekomprimovaným videem. To by ony datové toky ale musely v případě tak extrémně náročných scén být minimálně pětinásobné, spíš vícenásobné. Pak by kodek měl dostatek datového prostoru k přenosu informací o jednotlivých změnách. V případě HBO Go ani kabelové distribuce (kde datové toky nebudou o moc vyšší) však prostor nemá. A tak ubírá i tam, kde ví, že to povede k vizuálním ztrátám. Navíc má tak málo místa, že vizuální ztráty jsou velké: Dochází k zahazování jasových i barevných informací, navrch kodek vytváří ony bloky i tam, kde by vlastně neměly být. Musí pojmout tak velké množství informací v rámci tak malého prostoru, že bloky musí zvětšovat a zmenšovat jejich množství, aby je „unesl“. Ony bloky zprostředkovávají menší množství obrazových prvků, než které v původní scéně bylo a tyto prvky nahrazují zástupnými informacemi. V obrazu proto vznikají jakési kostky, které se napříč scénou prohánějí jak Tetris. Obraz se neskládá z jednotlivých pixelů, skládá se z větších kostek, v nichž jsou jen náznaky původních obrazových dat. Gratuluji, právě jste se seznámili s macroblockingem, vedle posterizace asi největší a nejkritičtější kompresní vadou ve videu. Vadou, která vzniká buď chybným nastavením encodéru, nebo (hlavně) když musíte zásadně snížit datový tok, tedy nemáte dostatečně silný distribuční kanál a jste omezeni propustností broadcastingu, satelitu, kabelovky, nebo internetového streamingu.

U toho jediného se dá argumentovat, že HBO Go má skutečně mizerně postavenou SVoD službu, která nenabízí Ultra HD s HDR a která i Full HD obraz komprimuje zbytečně moc, a že takový Netlix má mnohem vyšší datové toky. Leč macroblocking je problém i u nejvyšších forem netflixovské nabídky, takže tento argument berme v potaz jen částečně. Macroblocking a doprovodné vady jsou v těchto službách všudypřítomné. Někde více, někde méně. Někde si toho všimne i nezkušený divák, někde pouze cvičené oko. Existují jednoduše proto, že nemají dostatek prostoru, v jehož rámci by se kodek mohl vyblbnout tak, aby nedocházelo ke ztrátám vizuálních dat. A tak kéž by existoval nějaký další způsob distribuce, kde by prostoru bylo přehršel. Kéž by existovalo médium, kde mohou datové toky být v porovnání s HBO Go třeba šestinásobné, nebo dokonce novější verze média, kde může být obrazových informací ještě více a datové toky dokonce deseti a vícenásobné? Hmm, kéž by něco takového existovalo.

Dobře, to byl laciný oslí můstek, ale rozumíme si. V tomto ohledu je nepřekonaný i Blu-ray, natož Ultra HD Blu-ray. Komplexnost scén v poslední epizodě Hry o trůny je z hlediska komprese ohromná a těžko pojatelná: Tma (slabé jasové přechody z černé a dalších tónů), z ní vystupující objekty (barevné nuance v nízko posazených odstínech), sníh, vítr, popel, bitevní vřava (velké množství nepředvídatelných proměnných), to je nejhorší myslitelná kombinace, která je kompresně extrémně náročná a vyžaduje i při použití nejlepších kodeků, encoderů i jejich nastavení podstatně vyšší datové toky, než které jsou současné formy OTT a OTA distribuce schopny pojmout. U „The Long Night“ se tedy sečetla nejhorší možná kombinace – epizoda pokouší limity zobrazovacích technologií, zároveň naprosto přesahuje schopnosti distribuce. Většina pořadu tak byla jedna velká kopa macroblockingu, u níž i technicky naprosto neznalý divák moc dobře věděl, že s videem něco není v pořádku a že „je to nějaké rozkostičkované“. Přidejte mizerný displej, kde „nic není vidět“ a máte recept na dokonale zpackaný divácký zážitek.

Jak jsem už několikrát naznačil, z nové Hry o trůny se tak stala exemplární případová studie toho, jak může špatná distribuce a reprodukce negativně ovlivnit divácký zážitek. Pořad je tedy skvělým nástrojem, na kterém lze předvést stále nepřekonané schopnosti fyzických nosičů domácí zábavy, stejně jako důležitost dobře zvoleného displeje, potažmo ideálního domácího kina.

Škoda je, že kvůli současným limitům někteří diváci docení vizuální kvality „The Long Night“ až na Blu-ray. Tudíž někteří nikdy. Ještě větší škoda je, že žijeme ve světě, kde jsou podobné problémy vůbec aktuální a je potřeba je vysvětlovat. Že debaty nad těmito technickými potížemi mohou vrhat stín na debaty o příběhu samotném, který je samozřejmě nejdůležitější (a který, ruku na srdce, v této epizodě místy také haproval, ač byla skvělá). A úplně největší škoda je, jak málo lidí „Hru o trůny“ uvidí ve skutečně ideálních podmínkách, tedy na správně nastaveném OLED nebo highendovém LCD a z Ultra HD Blu-raye. Protože definice objektů v jasově nevýrazných scénách, to je parketa, na které umí HDRko rozjet hodně slušný taneček. Většina diváků však uvidí pouze SDRkové pokulhávání a plazení se macroblockingovým blátem.

Z vizuálně výjimečného díla se tak v očích mnohých nezaslouženě stal vizuální paskvil. Pro nás pak argument, proč v některých případech prostě nelze dělat kompromisy ve prospěch uživatelské přívětivosti nebo lacinosti streamingu a tím pádem na úkor kvality. A to jsem raději ani nezačal o zvuku a o tom, jak bolestivé je poslouchat dramaticky komprimovaný dvoukanál místo vzdušné Dolby Atmos stopy zrovna v epizodě, která se vytáhla jedním z nejlepších soundtracků celé série.