Druhý Pacific Rim je prostě jen gigantická rubanice

Steven S. DeKnight se v bonusových materiálech nového Pacific Rimu kasá, že chtěl zachovat ducha prvního dílu. Jeho sequel však trpí klasickými neduhy lehce zapomenutelných dvojek. Je dražší, větší, bombastičtější, ducha jedničky přes režisérovy sliby nectí a z hlediska příběhu je vyprázdněný. Což zní jako výčet neprominutelných negativ, ale v případě Povstání to paradoxně nevadí. Producenti totiž vytušili, že jestli něco diváky lákalo na první díl, nebyl to režisérský um Guillerma del Tora, byla to představa obřích robotů boxujících s ještě většími monstry. A tak svět Pacific Rimu oklestili o cokoli, co by jim mohlo bránit ve splnění vlhkých snů (z větší části asijského) publika a příběh poskládali tak, aby se v něm skoro nic jiného než obří bitky nedělo.

Po stránce spektáklu se skutečně tlačí na pilu, a to hned od prvních minut, které skrze úsměvně naivní expozici dají dohromady hlavního hrdinu a hrdinku, aby krátce na to v malém Jaegerovi zbořili půlku už tak zdevastovaného města. Oba se dostanou do programu mladých Jaeger pilotů, on jako školitel, ona jako kadet. Než se nadějí, na obzoru se vyskytne nová hrozba, a dále už jsou to jen velká digitální jatka. Vodopád jedniček a nul produkuje megalomanské scény destrukce, zpravidla samozřejmě ve městě, které, nebojte, během tří minut evakuuje všech několik milionů obyvatel, protože nikdo přece nechce na Twitteru číst hysterické výlevy o nezodpovědných hrdinech (zdravíme Supermana). Je to velkolepá show, ryzí blockbuster, který hraje na nejnižší pudy. Digitální efekty jsou navíc docela solidní, takže kdo si od Povstání slibuje bezhlavou tlučbu a trikovou jízdu, bude spokojen. Ruku na srdce, je to podobné jako u Transformers: Chtít po takovém filmu cokoli jiného by bylo značně naivní.

A podobně jako u Bayovy série, i tady platí, že ač je akce sebedražší a sebevelkolepější, velmi rychle upadne do stereotypu. Ne náhodou fungují nejlepší žánroví sourozenci jako Godzilla na principu „méně je více“. Jednotvárných řežeb se totiž člověk snadno přesytí. V tomto případě mimo jiné proto, že DeKnightovi chybí schopnost přicházet s neotřepanými nápady. I vrcholy jeho akčních sekvencí jsou lehko zapomenutelné, přes velkolepé měřítko a destrukci jim chybí punc neopakovatelnosti nebo specifikum rozpoznatelného autorského rukopisu, vize. Ale ono to vlastně nevadí. Pacific Rim si nehraje na ambiciózní film nebo vyšší umění. S příslibem primitivního blockbusteru se k němu přistupuje od začátku.

Je proto snadné prominout mu nudné postavy, operující v klišovité podzápletce o mladých outsiderech, kteří zachrání svět. Stejně jako fakt, že John Boyega na to, aby sám utáhl franšízu, zjevně nemá dostatečnou starpower ani charizma. Nebo že komediální pokusy tentokrát nepadají na úrodnou půdu. I tak to prostě zábava je, i když v jiném slova smyslu. Všechno se tu podřizuje fanouškovským přáním a snům o monster bitkách. Možná i proto filmu chybí duše a smrdí vypočítavostí, kterou podtrhuje finální a naprosto zbytečné pomrknutí ve stylu „příště dáme bitku ve vesmíru“. Teda pokud dvojka vydělá dost peněz.

Po technické stránce se na Blu-ray děje velká paráda, protože disk se povedl z hlediska obrazu i zvuku náramně. Přepis nabízí po barevné i jasové stránce velice konzistentní video se špičkovým kontrastem, který zprostředkovává velmi hutnou černou i zdařilou práci s jasovými špičkami. To vše v doprovodu ostré kresby s velmi dobrým citem pro detail, která je spolu s ostatními prvky videa kontrolována bezchybnou kompresí. Na Pacific Rim je opravdu radost koukat. Reputaci mu kazí jen digitálními efekty přehuštěné sekvence. Občas jim měkne kresba a pastelovatí barvy. To je však dáno náročností trikových scén a faktem, že DeKnight nemá jedničky a nuly plně pod kontrolou, tudíž mu ve virtuální akci kolísá kvalita vyrenderovaných obrázků. SDRko tyto neduhy místy poodhaluje – věřím, že HDR verze na Ultra HD Blu-ray vypadá o něco lépe a naopak je maskuje sytějšími barvami a větší dynamikou. Ostatně zahraniční recenze ho ověnčují absolutními hodnoceními.

Dolby Atmos stopa je po technické stránce také výborná a věřím, že pobavila i sousedy. Velkolepá destrukce totiž dává systému a subwooferu patřičně zabrat. Ale že by se jednalo o kdovíjak nápaditý mix, se říct nedá. Spíš je to jeden z těch, které ctí velikost filmu a obhospodařuje ho solidním přednesem dialogů, hudby, zvukových efektů, i odpovídající dynamikou. Nicméně hravost mu chybí.

Bonusová výbava se drží mezi mantinely průměru. DeKnightův audiokomentář jsem s dovolením přeskočil, třičtvrtěhodinka otitulkovaných featurettů však nepůsobila dojmem, že by filmař měl co kloudného říct. Z velké části za to může propagační charakter materiálů. Ty se více než na popis tvůrčích rozhodnutí soustředí na představování světa, postav, příběhu, monster a robotů. Naštěstí je doprovází velké množství záběrů ze zákulisí, které tu a tam prolne zajímavý pohled na vrstvení VFX. Díky marketingovému rázu ta třičtvrtěhodinka uteče vážně rychle, ale že byste se z ní dozvěděli něco skutečně zajímavého, s tím nepočítejte.