Jason Bourne připomíná Paula Greengrasse jako velmistra akce. Příběh je druhořadý
Hned od oznámení jeho vzniku se musel Jason Bourne potýkat se značnou skepsí ze strany filmové veřejnosti. Existence dalšího dílu dobrodružství Agenta bez minulosti se mnohým zdála zbytečná, protože původní trilogie jasně uzavřela centrální dějovou linii. Jako by nemohla vzniknout nová, nebo být doplněna ta původní. Otázkou tedy bylo hlavně to, jak se s existencí nového Bournea poperou samotní Paul Greengrass s Mattem Damonem, z jejichž úst během předchozích let znělo, že se k postavě superagenta oba vrátí pouze v tom případě, vznikne-li dostatečně kvalitní scénář se schopností posunout postavu zase o něco dále.
Budu upřímný, žádné z dílů Bourneovek, ačkoli je mám opravdu hodně rád, nepovažuji za kdovíjak inteligentní filmy. Ani si nemyslím, že by to od nich měl divák vyžadovat. Představa superagenta, kterého tajná vládní agentura "naprogramovala" k plnění černých operací, je sama o sobě značně přitažená za vlasy. Že se látky ujali filmaři, kteří se k ní snažili přistupovat hyperrealisticky, nic nemění na skutečnosti, že příběhy Jasona Bournea jsou vlastně pohádky z ranku 80´s akčňáků, jen jinak stylizované. Proto mi obavy o kvalitu zápletky přijdou zbytečné, vždyť všechny Bourneovky jsou především o tom, jak se postava s tváří Matta Damona pod tlakem vypořádává s krizovými situacemi a jak jimi proplouvá v dokonale orchestrovaných akčních sekvencích. Hlavní hvězdou druhého a třetího Bournea je tedy jasně Paul Greengrass, který se ukázal být jedním z nejlepších akčních režisérů, jež filmový průmysl kdy poznal. Otázka doprovázející Jasona Bournea tedy nezní "Posunula se postava a příběh nějakým zajímavým směrem?", ale "Povedlo se Paulu Greengrasovi zopakovat akční symfonii?".
Dalo by se samozřejmě argumentovat tím, že pokud nedochází k žádnému rozvoji postav a příběh jejich činy nepodpírá srozumitelnými motivacemi, divák si k nim nevytvoří dostatečně silný vztah na to, aby poté prožíval jejich ohrožení. Jenže Bournea už známe velmi dlouho, jako k postavě jsme si k němu vytvořili silné pouto a jestliže nám stačil jeho hon za minulostí v předchozích dílech, měl by stačit i hon za jejím dozvukem v dílu aktuálním.
Mistrovství Paula Greengrasse spočívá v umění vést akční sekvence takovým způsobem, aby vytvářely napětí nezávisle na tom, zda je v banku život hlavního hrdiny, nebo postavy, ke které jsme si nestačili vytvořit vůbec žádný vztah. Greengrass totiž napětí šponuje nikoli pomocí důsledků příběhu, nýbrž obdivuhodně efektivní choreografií postav i kamer, jež poté koordinuje výtečným střihem a hudebním doprovodem ověřeného Johna Powella. Souhrou těchto činitelů vznikají sekvence s ohromně působivou gradací. Právě proto se domnívám, že Greengrass nepotřebuje kdovíjak skvělý příběh. Stačí mu dát záminku k nějaké honičce nebo rvačce a natočí ji takovým způsobem, že vedle obyčejné pěstní konfrontace prosté jakýchkoli efektů blednou závistí i epické blockbustery s velkolepou destrukcí. Obdivuhodné pak není jen to, jak dobře Greengrass tyto choreograficky náročné sekvence režíruje, ale také s jakou konzistencí je servíruje - ať už je to únik na motorce, automobilová honička, nebo třeba samotné komorní (a o to efektnější) finále, Greengrass každou scénu točí stejně dobře jako ty, které jsou všeobecně považovány za vrcholy jeho kariéry (honička v Bourneovu Ultimátu, finále Letu č.93).
V intenzivní a vzhledem k měřítku skoro až intimní akci je Greegrass jako ryba ve vodě. Jason Bourne tedy možná působí jako zbytečný přídavek k předchozím dílům série. Měli bychom ho ale brát spíše jako další Greengrassovu příležitost vytáhnout z rukávu esa v podobě brilantních akčních scén. Nicméně ano, to samé by mohl udělat i v jiném originálním filmu a výsledek by možná byl o to atraktivnější.
Na Blu-ray Bourne dorazil v několika edicích, které se krom balení liší také výbavou. Vedle klasického amaraye si lze pořídit steelbook s bonusovým DVD navíc, nebo film koupit v kompletní kolekci s předchozími díly. Na samostatném Blu-ray najdete cirka tři čtvrtě hodiny bonusů, ve steelbooku se k nim na DVD přidalo další půl hodiny. V kolekci je pak disk s bonusy, které se vztahují k Bourneovu ultimátu. Proč v tom Bontonfilm dělá takové zmatky, můžeme jen hádat. Ale neprospěje to asi nikomu.
Technické zpracování disku vám však vykouzlí úsměv na rtech. Object based stopa v podobě DTS:X zní i v klasickém šestikanálovém sestavení naprosto skvěle, když exceluje ve zprostředkování dialogů i v úderné práci s hudbou a zvukovými efekty. DTSko obojí precizně odděluje, svým přednesem objímá poslechové místo a zprostředkovává surroundový poslech, který z vaší sestavy ždímá snad více, než čeho je schopna. Takhle sebevědomě by měly znít všechny moderní mixy!
To samé platí o obrazovém přepisu. Greengrass sice těkavou kamerou a rychlým střihem nenechává moc prostoru pro vizuální hody, ze kterých by vám padala čelist na podlahu. Ale v tom málu případů, kdy se scéna alespoň trochu uklidní, vyniká ostrostí i kresbou těch nejjemnějších detailů natolik, že jsem si občas připadal spíše jako při sledování Ultra HD Blu-raye. Zvlášť v lidských tvářích si obraz vyloženě pohrává s drobnokresbou vrásek, vousů a dokonce i pórů. Jakmile se kamera uklidní natolik, aby dala prostor pro kresbu nějakých textur, Blu-ray se do nich vyloženě zakousne a vašemu televizoru nebo projektoru poskytne tolik krmiva, že si budete mnout oči úžasem. Jak říkám, Jason Bourne není žádná vizuálně atraktivní jízda, jakmile ale dojde na rozbor ostrosti nebo schopnosti kreslit detaily, málokterý přepis mu bude schopen konkurovat.
Obrázek pokrývá sympatická patina filmového zrna, do kterého se v tmavších scénách mísí trocha šumu. Obojí je součástí Greengrassova rukopisu, takže bych ani přítomnost šumu nebral za nedostatek. Jestli obrazu něco chybí, tak je to absolutní černá. Ta musela ustoupit na úkor lepší stínokresby, která v některých případech filmu ubírá na plasticitě, když se díky ní obraz utápí v odstínech šedé. Sem tam se nakrátko objeví záběr, který se pod šumem téměř rozpadá, většinou je to však jen v krátkých prostřizích během akce. A občas má film horší podání pleťovek, i to je však způsobeno zdrojovým materiálem - například útěk z Atén je svícen teplým světlem, simulujícím pouliční osvětlení. V takových záběrech se obličeje téměř ztrácejí ve zbytku scény. Je jich však minimum. Všeobecně se jedná o skvělý přepis, který si udržuje organičnost filmového materiálu (nebo ji alespoň dobře simuluje v případě záběrů z digitálních kamer) a i datově nejnáročnější scény prezentuje s naprostou lehkostí.
Comments