Dokonalá loupež má k dokonalosti daleko, ale zábavná je

Pomineme-li zvláštní matematiku hned v úvodním záběru (kde titulek tvrdí, že v Los Angeles je každých 48 minut vyloupena banka, 9krát denně, 44krát týdně, 2400krát ročně – čísla, která mi ne a ne dávat smysl), je od prvních minut Dokonalé loupeže jasné, že Christian Gudegast svůj scénář i režijní přístup v lecčems okoukal od Michaela Manna, jehož Nelítostný souboj zůstává i po více než dvaceti letech etalonem kriminálních thrillerů. Jenže stejně jako ona čísla mu to občas nevychází, díky čemuž docela komplikovanou zápletku tak tak udržuje pohromadě. Vedlejší dějové linie se mu pak pod rukama rozpadají úplně. Ale netřeba zoufat, i tak je totiž Dokonalá loupež překvapivě fajn.

Inspirace stranou, nejvíce sympatií si Gudegast získává celkovým uchopením Dokonalé loupeže. Jeho svět tvrdých kriminálníků s vojenskou historií, a ještě tvrdších policajtů, kteří se nebojí umazat si ruce, je správným mixem testosteronu, mačovství a šovinismu. Sice v tomto ohledu mnohdy přešlapuje po hranici únosnosti, ale jedná se o čistě chlapský svět z klukovského hlediska. O jednu z těch scenáristicky slabších epizod o tom, že některé hry mohou hrát pouze muži s bicáky většími než obvod vašich stehen a s řečmi tvrdými tak, že by s nimi mohli lámat skály. To neříkám jako obhajobu šovinismu, ostatně jestli mě na takových filmech něco vyloženě štve, jsou to slabě napsané ženské postavy, které tu slouží jako jednorozměrné prvky příběhu o skvělých chlapech. Jen podotýkám, že přes slabou psychologii postav mohou i takové filmy občas být zábavné a člověku sednout.

Přitom Dokonalé loupeži by se dalo ledasco vyčítat. Film sleduje dvě skupiny podobně tvrdých chlapů, jedna chce vyloupit banku, druhá jí v tom chce zabránit. Jelikož se jedná o loupež komplikovanou a na mantinely inteligence tohoto filmu vlastně i překvapivě dobře exekuovanou, vede k ní velmi spletitá cesta, kterou je těžké korigovat tak, aby dávala smysl. A tak se Gudegastovi občas stává, že mu uteče nějaká drobnost, která by se snadno dala označit za logický laps nebo čirou nedomrlost (například: Do banky nemůže vstoupit nikdo s trestním rejstříkem, protože ho hned odhalí identifikační systém ostrahy, leč o scénu později do banky vstupuje jedna z postav, o jejímž trestním rejstříku se dříve mluvilo). Občas se dokonce stane, že Gudegast rozehraje scénu a zapomene ji dokončit (což je nejhorší během samotného finále, kde jeden z lupičů vychází v civilu z banky, je za ním poslána ostraha, ale už se k tomu nikdy nevrátíme a scéna skončí úplně jinde). To jsou nemalé kiksy.

Vedlejší postavy scénář absolutně ignoruje (Brian Van Holt za celý film řekne snad jedinou rozvinutou větu) a používá je pouze jako figurky. I oba hlavní hrdinové jsou napsaní jednorozměrně a žádné pokusy a prohloubení jejich charakterů nepadají na úrodnou půdu. Naopak končí jako trapné epizodky bez jakékoli dohry, jako třeba veškeré scény z Butlerova manželství. Proto by se dala Dokonalá loupež snadno odpálkovat jako laciné béčko. Krom již zmíněné exekuce samotného zločinu a docela atraktivní finální přestřelky se opravdu nedá mluvit o filmu, který by v něčem vybočoval.

Nicméně přes veškeré nedostatky se jedná o zábavnou klukovinu, jeden z těch filmů, které člověku občas sednou, i když jsou děravé jak řešeto. Loupež sama o sobě má pár dobrých nápadů, Butler je klasicky fajn, stejně jako Pablo Schreiber. A film přes odbočky do slepých uliček rychle utíká, navíc krom dobře natočené loupeže potěší patřičně říznou přestřelkou na konci, i když je místy znát, že Gudegast nemá tak dobrou orientaci v prostoru jako jeho režisérské vzory. Občas k radosti stačí fakt málo.

Bonusů prostý disk po technické stránce odpovídá současným standardům a stejně jako film z nich ničím nevybočuje. Barevná paleta Dokonalé loupeže se v různých scénách mění od studené s modrými (většina filmu) přes ještě studenější se zelenými podtóny (interiér banky) po teplé a po stránce žluté a oranžové plety mírně přesaturované exteriéry. Šum je krom několika nočních záběrů téměř eliminován a komprese zvládá pracovat bez ztráty kytičky. Dobrou práci s videem pak podporuje velice příjemné šestikanálové DTSko, kterému nechybí dynamika nebo dokonce agrese.

Ostatně předvede se hned v úvodní sekvenci s přestřelkou, kde zvuky výstřelů prořezávají ticho nočních ulic a doprovázejí je tvrdé nárazy kulek do tříštícího se skla a prohýbajících se plechů. Jedná se o tvrdý mix, který ale dbá i na detaily, takže při střelbě ze samopalů pod nohama lupičů cinkají prázdné nábojnice. V akčních scénách je Dokonalá loupež opravdu zábavná, hudba se během nich opírá i do zadních kanálů a se sympatickým důrazem na nízkofrekvenční kanál vytváří objemné zvukové pole (jen závěrečná píseň během titulků má nesmyslně pohoněné nízké tóny, ze subwooferu tak putuje spíš dunění, než přesné basy). Mám rád mixy, které hudbu rozprostírají do třísetšedesátistupňového pole a nebojí se být dynamické, takže ten Dokonalé loupeže jsem si v akčních sekvencích vyloženě užíval. Jindy o něm ale člověk skoro neví, protože nedbá na ambientní zvuky v tišších prostředích. Takže je to takový mišmaš zábavného průměru a nevýraznosti.