Na český Ultra HD Blu-ray trh dorazily první tituly s Dolby Vision. Pojďme si formát představit

Od příchodu nejnovějšího formátu fyzických nosičů domácí zábavy na český trh je to téměř čtrnáct měsíců. Za tu dobu se stačila nabídka rozrůst na solidních dvaašedesát titulů, přičemž během následujících dvou měsíců jich přibude dalších deset. Jsou to slušná čísla. Vděčit za ně můžeme především nevídané aktivitě Bontonfilmu. Ten sice do UHD vlaku naskočil s půlročním zpožděním oproti Magic Boxu, kterému už prvenství nikdo neupře, od té doby ale z rukávu sype novinky i katalogové tituly takovým tempem, že se z toho peněženky nadšenců do Ultra HD klepou strachy. A právě Bontonfilm stihl alespoň druhé prvenství: Na český trh dovezl první disky s Dolby Vision. Jsou jimi katalogové tituly studia Universal Já, padouch 1 a 2, přičemž první plnokrevnou novinkou, jež bude prémiový formát využívat, má o něco později být osmé Rychle a zběsile. Na základě zahraničních spekulací to chvilku vypadalo, že by mohl do prémiového HDR segmentu nahlédnout i Magic Box, protože jím zastupovaný Disney konečně připravuje svou první Ultra HD Blu-ray edici. Studio však tuzemské uvedení druhých Strážců galaxie zatrhlo a o něco později zvlažilo i nadšení zahraničních sběratelů, když původně slíbené Dolby Vision vynechalo. V zákulisí se štěbetá, že kvůli problémům s encodingem, ale to jsou jen spekulace.

Právě Disney s uváděním filmů na Ultra HD Blu-ray dlouho váhal a je posledním z hollywoodských majors, který doteď formát ignoroval. Dlouho se zdálo, že studio čekalo právě na rozšíření Dolby Vision, nakonec se ale pravděpodobně jednalo o obyčejnou zdrženlivost a upadající zájem o fyzická média. Každopádně i bez Disneyho podpory bude mít Dolby Vision časem široké zastoupení. K jeho užívání, tedy k masteringu v Dolby Vision, k prezentaci v Dolby Cinemas a k následné digitální distribuci se upsala všechna velká studia (Warneři, Paramount - ten čerstvě slíbil přímo UHDBD, takže se Magic Box dočká, Fox, Universal, Lionsgate, Sony). Na streamovacích platformách Netflix, Vudu a Amazon Video jsou v Dolby Vision dostupné již desítky titulů, na větší dávku Ultra HD Blu-rayů si ale ještě chvíli počkáme. Nástup pravděpodobně zbrzdily authoringové nástroje jako Sony DADC a Scenarist, ty přípravu na DV oznámily teprve v polovině minulého roku. Nicméně první vlaštovky se objevovat začaly a začnou rychle přibývat, stejně jako přibývá kompatibilního hardwaru. Pojďme si tedy krátce říct, co vlastně Dolby Vision je, co slibuje, co si v něm kde budete moct pustit a jakou techniku pro jeho playback potřebujete.

V následujících řádcích budeme logicky mluvit o HDR. Pokud nevíte, o co se jedná (ne, není to ono HDR ze světa fotografií), doporučuji nejdříve nastudovat náš článek o 4k Ultra HD, kde další generaci videa rozebíráme po stránkách rozlišení, barev, jasového rozsahu, způsobů distribuce a podobně. Čtení je to sice dlouhé, ale rozhodně vám pomůže k pochopení přínosu technologií jako Ultra HD, HDR, HFR, a dalších.

Nicméně opakování je matka moudrosti, takže ve zkratce: HDR, tedy High Dynamic Range, je technologie širšího barevného a jasového rozsahu, než jaký nabízí SDR (standardní modely distribuce od HDTV přes DVD po Blu-ray). Co to v praxi znamená: Obrázky masterované v HDR mají větší rozsah mezi nejtmavšími a nejsvětlejšími body obrazu, kdy stíny mohou být téměř absolutně černé, zatímco jasové špičky dosahují několikanásobně vyšších hodnot, než jsme u klasického videa zvyklí. Obraz je tedy bodově jasnější a tím pádem kontrastnější, zároveň však na obou stranách spektra neztrácí obrazové informace. A má větší barevnou paletu. Pokud chcete HDR video sledovat, potřebujete nejen odpovídajícím způsobem masterovaný materiál (ideálně film na Ultra HD Blu-ray, kde je HDR-10 povinné), ale také techniku, jež ho umí přehrát a především zobrazit. Momentálně je HDR pouze v nejdražších televizorech (to, že UHDTV za čtyřicet tisíc hlásá HDR kompatibilitu, bohužel ještě neznamená, že bude obsah schopna adekvátně zobrazit, k tomu jsou potřeba vskutku high-endové modely). V různých formách a podobách (HDR10, Dolby Vision, HDR10+) je dostupné především na streamovacích službách a na Ultra HD Blu-ray. Pouze HLG, jež stojí na trochu odlišných základech, je devizou broadcastingu. A ačkoli se bavíme o několika konkurenčních technologiích, je nutno podotknout, že se nejedná o válku formátů, jakou byl například souboj HD DVD a Blu-raye. HDR10, HDR10+, Dolby Vision (možná ještě Advanced HDR od Technicoloru) a HLG budou s nejvyšší pravděpodobností koexistovat. Už jen proto, že krom HLG všechny stojí na stejných základech, tedy na PQ (Perceptual Quantizer) a EOTF (Electro Optical Transfer Function), z nichž obojí pochází právě z dílen Dolby. Ano, Dolby sice na trh domácí zábavy s Vision přichází skoro poslední, všechny HDR formáty však paradoxně stojí na jeho výzkumu, jenž později standardizovalo SMPTE.

Dolby Vision jde o jediné: Přenést do našich obýváků (vlastně i do kin, ale dnes zůstaneme doma) ještě jasnější a barevnější obraz a zároveň ho prezentovat v takové podobě, jež odpovídá představám tvůrců. Ačkoli se to totiž nezdá, současná HDR situace trochu připomíná divoký západ. HDR10, ve kterém jsou povinně masterovány všechny Ultra HD Blu-raye a ve kterém je dostupná i většina HDR obsahu na streamovacích službách, totiž sice pracuje s několika konstantami (desetibitová barevná hloubka, mastering na tisíc, dva tisíce nebo ve velmi výjimečných případech čtyři tisíce nitů), to, jak ho interpretují zobrazovače, už je ale otázkou přístupu výrobce. A tak když si pustíte Ultra HD Blu-ray na OLEDu od Sony, obraz bude mít jinak prezentované jasové špičky (ořezy highlightů v jasových informacích, které překračují zobrazovací schopnost televizoru) a stíny než OLED od LG. Oba přitom mají stejné panely. EOTF, tedy funkce převodu elektrického signálu na světlo, má pevně stanovené bitové hodnoty pro každý jasový bod. Jak si materiál namapuje televizor na své schopnosti, už je ale v rukách výrobců. Obsah totiž zpravidla klade na displej požadavky, které zobrazovač není schopen splnit (například film je masterovaný na dva tisíce nitů, většina high-endových televizorů však usvítí spíše tisícovku – někdy více, někdy méně). A v tomto ohledu není pro HDR10 standardizován žádný přístup pro přepočet, respektive tone-mapping. Není tedy úplně jisté, že dostanete obrázek v takové podobě, v jaké ho zamýšleli tvůrci.

Dolby Vision na to jde od lesa a snaží se podobné divočině zabránit. To je samozřejmě možno jen při plné kontrole celého řetězce. Proto pro playback Dolby Vision materiálu potřebujete Dolby Vision obsah, Dolby Vision přehrávač i Dolby Vision televizor (u receiveru stačí, aby měl HDMI čip s HDCP 2.2, signál totiž pouze přepouští dál). I to možná zpomaluje adopci formátu, Dolby totiž musí veškerý hardware certifikovat. Důvod je jednoduchý. Aby bylo dosaženo ideální reprodukce materiálu, musí zobrazovač znát své schopnosti a zároveň znát představu tvůrců. Takže pojďme na úplný začátek: Filmaři snímek natočí, při postprodukci jej při color gradingu obarví a udělají HDR pass pro Dolby Vision. Na Ultra HD Blu-ray pak film dorazí v HDR10 s dodatečnými dynamickými metadaty pro Dolby Vision. Proto si můžete DV UHDBD disk přehrát i v „neDolbyVision“ aparatuře. Přehrávač si vezme HDR10, další metadata bude ignorovat. Ale zpátky k věci. Ultra HD Blu-ray přehrávač dekóduje jak základní vrstvu v podobě HDR10, tak dodatečná metadata, která v sobě nesou informace o větší bitové hloubce a širším jasovém rozsahu. Vše pošle přes HDMI do televizoru. Ten informace přijme, pomocí CMU (k tomu se dostaneme) je namapuje na schopnosti svého displeje a ten pak obrázek zobrazí nejlépe, jak dovede a tak, aby se co nejvíce přiblížil metadaty stanovené podobě tvůrčího záměru.

Ona CMU je klíčovým aparátem v celém procesu. Tzv. Content Mapping Unit, neboli obsah mapující jednotka, je speciální čip, starající se jak o dekódování, tak o správnou interpretaci v mezích schopností toho kterého displeje. Televizory musí Dolby ve svých laboratořích různými měřeními prověřit, zadat zjištěné hodnoty do CMU, jež s informacemi dále operuje. Důležité je, že Dolby díky pevně stanoveným a standardizovaným hodnotám masterů přesně ví, jak má materiál vypadat. A je schopno s pomocí CMU diktovat, jak ho má ten který televizor zobrazit, aby se oné referenční podobě co nejvíce přiblížil. Jedná se tedy o uzavřený certifikovaný program.

Když říkám „co nejvíce přiblížil“, tak s vědomím, že přehrát si doma film přesně v takové podobě, v jaké byl pro Dolby Vision masterován, zatím není možno. A ještě asi několik let možno nebude. Filmy gradované pro Dolby Vision jsou totiž barvené na prototypu monitoru Dolby Pulsar, kterých je po celém světě jen pár kusů. Proč? Jsou drahé a extrémně náročné na provoz (baští tolik šťávy a generují tolik tepla, že by z toho regulátoři zešíleli). Zatímco klasické SDR má jasovou špičku ve sto nitech, běžné moderní televizory kolem tří set nitů, OLEDy kolem osmi set a některá highendová LCDčka mezi jedním a dvěma tisíci, Dolby Pulsar je schopen až čtyři tisíc nitů. Navíc ve dvanáctibitových barvách. Ba co více, Dolby Vision obsah je masterován tak, aby až to technologie umožní, byl schopen škálovat materiál až pro desetitisícinitovou prezentaci. To už je slušný masakr. HDR od Dolby je tedy patřičně future-proof a právě CMU čipy se mají starat o to, aby byl obsah vždy správně zobrazen, ať už displej umí cokoli.

CMU jsou v televizorech zpravidla v podobě SoC od MediaTeku a několika dalších. Pokud tedy chce výrobce svůj displej certifikovat pro DV, musí integrovat speciální čip. Nutno však podotknout, že jsou-li vnitřnosti televizoru opravdu výkonné, mohou funkci CMU převzít hrubou silou. Proto bylo možno zpětně (pomocí firmware updatu) doplnit Dolby Vision do Sony ZD9, jednoho z mála LCDček, která dosáhnou ke dvěma tisícům nitů a které je všeobecně považováno za jeden z nejlepších displejů současnosti.

Vidíte tedy, že cesta Dolby Vision do vašich obýváků je strastiplná. Proto momentálně existuje relativně málo hardwaru s DV podporou. Nejvíce do Vision dupe LG. Integrovalo ho do veškerého letošního highendu (samozřejmě hlavně do OLEDů), přičemž ho mají i některé loňské modely. Překvapivě hodně DV televizorů na letošek připravili v Sony (také většina high-endů), svou OLED řadu pro rok 2017 DVčkem osadili také v Loewe, v zámoří se pak do podpory pustilo i Vizio. Naopak od Samsungu ani Panasonicu asi Dolby Vision podporu očekávat nemůžeme, a to ani v přehrávačích, ani v televizorech. Samsung se snaží přijít s vlastní volně licencovanou alternativou v podobě HDR10+, Panasonic si zase nechce nechat kecat do toho, jak by měly jeho zobrazovače materiál zpracovávat. Z UHDBD přehrávačů pak Dolby Vision umí pouze LG UP970, které bohužel nemá dobré uživatelské recenze (build quality, hlučnost, stabilita) a Oppo UDP-203 a 205, což jsou obojí nejdražší přehrávače na trhu. Dá se však čekat, že hlavně na CES a na IFA bude Dolby Vision kompatibilních přístrojů představeno více. Ostatně teď, když už se nemusí řešit problém vejce a slepice, tedy když existuje jak hardware, tak obsah, se může obojí začít množit.

Řekli jsme si velmi zevrubně, jak Dolby Vision cestuje hardwarem a co s ním dokáže dělat za divy. Doposud jsme ale neotevřeli klíčovou vlastnost, která z HDRka od Dolby dělá prémiovou podívanou, jež HDR10 docela s přehledem zostuzuje. Kouzelnými slovíčky téhle magie jsou bitová hloubka a dynamická metadata.

S bitovou hloubkou je to jednoduché, ostatně vysvětlovali jsme si ji v již doporučovaném článku. Zatímco běžně distribuované materiály jsou enkódovány v osmibitové barevné hloubce (zhruba sedmnáct miliónů barev, resp. barevných odstínů), Ultra HD Blu-raye (a HDRko všeobecně) postoupily o level výše a obsah enkódují v deseti bitech (kolem miliardy barevných odstínů). Dolby Vision jde do extrému a doporučuje masterovat rovnou ve dvanáctibitovém spektru, jež nabízí téměř šedesát devět miliard barevných odstínů.

Šedesát devět miliard barevných odstínů. Spočítal bych, kolikrát více je to než u klasického Blu-raye, ale nechci si rozbít kalkulačku.

To samozřejmě neznamená, že v tak velkém spektru budou automaticky barveny všechny filmy. Nebudou. Ale časem mohou být. A až ten čas nastane, nebudou zase připraveny displeje. I ty nejdražší totiž momentálně pokrývají kolem sedmdesáti procent Rec.2020 a mají „pouze“ desetibitové panely. Od toho je tu ona CMU a proto mohu již podruhé říct, jak future-proof Dolby Vision a vlastně Ultra HD jako takové jsou. Kvalita záznamu předbíhá možnosti reprodukce. Takže velmi.

Hlavně pro současné majitele Dolby Vision displejů a přehrávačů jsou důležitá dynamická metadata. V těch se skrývá asi největší atraktivita Dolby Vision, kterou se snaží napodobit Samsung se svým HDR10+. Pro jejich vysvětlení musíme udělat další krůček zpět a vysvětlit si, jak vlastně HDRko funguje aktuálně, tedy co umí HDR10 při používání statických metadat.

Velmi zjednodušeně řečeno, metadata (tedy doplňující informace nalepené na videostream) nesou zprávy o tom, jakým způsobem bylo HDRko barveno a jaký má rozsah. V případě HDR10, u něhož jsou statická, mohou tvrdit něco ve stylu „Tenhle film byl barven v rozsahu jednoho a tisíce nitů“. Televizor pak informaci interpretuje tak, že nastaví EOTF křivku ke stropu o jednom tisíci nitů a namapuje ji na své schopnosti (třeba osm set nitů). Jelikož jsou PQ hodnoty v EOTF absolutní, musí ony obrazové informace ve "slepém místě" mezi osmi sty a tisícovkou nitů buď ořezat (vznikne tak bílá bez jakýchkoli obrazových informací), nebo křivku posunout, informace s hodnotou tisíce nitů zobrazit osmi sty nity, ale vzhledem k absolutním hodnotám tak přijít o spodních dvě stě nitů. Ehm. Motá se vám z toho hlava? Když tak si o EOTF a PQ můžeme popovídat v diskuzi. Zpět k metadatům. Problém je, že vzhledem k jejich statické povaze nemůže materiál reagovat na aktuální potřeby videa. Zatímco jedna scéna si může vystačit s tisícem nitů, jiná scéna jich potřebuje třeba tisíce dva. Jenže statická metadata víceméně zprůměrují jasové špičky celého filmu a nemohou se hnout tak, aby najednou televizoru řekla „Tahle scéna stačí do tisícovky, další ale prosimtě rozsviť na dva tisíce“. Tím pádem sice video má ohromný jasový rozsah, ale ten je stále stejný, nereaguje na potřeby materiálu. Možná se to zdá jako prkotina, ale jedná se o docela podstatný detail.

Dynamická metadata problém řeší tak, že nesou doplňující informace k HDR10 vrstvě. Ty si přehrávač a zobrazovač dekódují. Laicky řečeno slepí dvě video vrstvy. Kouzlo je v tom, že mohou reagovat na potřeby obsahu, a to nejen scénu od scény nebo záběr od záběru, ale dokonce i políčko od políčka. Dynamika prezentace se tím může ještě více prohloubit – jasná scéna za denního světla může lézt k vyšším highlightům, temná scéna zase může klesat k absolutní černé, aniž by její přítomnost ořezávala highlighty scén jiných. Zatímco HDR10 jasový rozsah zprůměruje a srovná do jedné hodnoty, Dolby Vision si ho může měnit podle aktuálních potřeb, jako by se nechumelilo.

Soudě dle prvních reakcí zahraničních recenzentů, kterým pod rukama prošel jak Já, padouch 1 a 2, tak už i Rychle a zběsile 8, je rozdíl mezi Dolby Vision a klasickým HDR10 zpozorovatelný na první pohled. Dynamika i barevné podání přepisů se zásadně zlepšily. Tím pádem se dá mluvit o ještě lepším kontrastu a realističtějších barvách.

Důležitost Dolby Vision tkví ve dvou věcech. Jelikož se jedná o uzavřené a tvrdě kontrolované prostředí s ohromným potenciálem, tvůrci se na něho obracejí s vidinou ultimátní prezentace. Divák se pak může spolehnout na to, že ona prezentace proběhne tak, jak má, aniž by musel zvát profesionála ke kalibraci televizoru. A hlavně, co se snažím opakovat stále dokola, HDR, nikoli vyšší rozlišení, je hlavní devizou Ultra HD. Lidský vizuální systém je postaven na percepci kontrastů. Co je kontrastnější, to nám přijde ostřejší a detailněji vykreslené. Množství pixelů je sice prima, ale jelikož se pohybujeme v absurdních hodnotách, které pod úhlopříčku o pětašedesáti palcích téměř nemají smysl, důležitější je kvalita oněch pixelů. A tu stanovuje HDR díky širšímu barevnému spektru a většímu jasovému rozsahu. Přidejte do hry dynamická metadata a kontrolované prostředí Dolby Vision a máte prémiový zážitek.

Za ten si samozřejmě musíme připlatit. Dolby Vision je licencovaný produkt. Hardware vyžaduje specifické SoC řešení a schválení Dolbyho laboratoří. Setkávat se s ním tedy budeme především v nejvyšším high-endu, možná ve vyšší střední třídě. Ostatně jinde nemá smysl. Jestliže televizor nemá desetibitový panel a nesplňuje minima stanovená Ultra HD Premium certifikací, nemá se o něm v souvislosti s plnohodnotným Ultra HD zážitkem smysl bavit. To je důležitá věc, poslední dobou ji musím opakovat stále většímu množství lidí. Investovat do televizoru padesát tisíc je hodně drahá sranda, ale bohužel ani to nezaručuje, že bude displej schopen kvalitního HDRka. A bez kvalitního HDRka není Ultra HD ani poloviční.

Zpátky k Dolby Vision. Představili jsme si ho velmi zevrubně. Aby byl článek kompletní, měl bych rozebrat ještě mobilní řešení a Dolby Cinema. Ale jelikož se soustředíme především na to, co nám přinášejí první DV Ultra HD Blu-raye, protentokrát si hlubší ponor do problematiky odpustím. Co byste si měli ze všech těch komplikovaných termínů odnést, je znalost schopnosti Dolby Vision přinést ještě barevnější video s ještě lepší prací s kontrastem a možnost zhlédnout materiál v podobě, která se v rámci možností vašeho televizoru co nejvíce přibližuje uměleckému záměru. Proto stojí za to, pozastavit se nad příchodem prvních Dolby Vision titulů na český trh. Filmaři vidí v Dolbyho technologiích ohromný potenciál a jak se pomalu začínají seznamovat s HDR, přičichávají i k jeho prémiovým podobám. Dolby Vision kin stojí po světě již přes stovku, mainstreamové velkofilmy jsou v něm momentálně masterovány téměř všechny. Je tedy logické, že se formát pomalu přesune i do našich domácností. Zatím jen do těch, kde se peníze přehazují lopatou (nebo do těch, kde kralují opravdoví nadšenci), ale to je vzhledem k mládí Ultra HD jako takového docela v pořádku. Dolby Vision je technologie, za kterou se vyplatí připlácet. A možnost mít ji doma na fyzickém nosiči, připravenou na den, kdy se prémiový HDR formát podívá i do vašeho obýváku, bychom neměli ignorovat.