Avatar 2 a variabilní HFR: Přináší James Cameron další technologickou revoluci?

V prosinci do kin dorazí pokračování Avatara. Pro Disneyho je to velká událost jak kulturně, tak ekonomicky. Ostatně aby film byl na nule, musí údajně vydělat přes dvě miliardy. Takže studio potenciální diváky předehřálo kino re-releasem prvního dílu. Pokud jste si jedničku chtěli během října a valné části listopadu zopakovat (a nemáte doma Blu-ray), jinak než v kině to nešlo. U Disneyho jsou totiž hajzlíci fikaní: Digitální kopii filmu stáhli ze své streamovací platformy, aby diváky vyloženě donutili vyrazit do multiplexů.

Jasně, Avatar si nic jiného než kino nezaslouží. Ale aby nám Disney takhle násilně upíral možnost volby, to je hodně nepříjemný precedens. Proto jsme se tu však nesešli, ostatně Cameronův megahit se před koncem listopadu na Disney+ zase vrátil. Zajímavější než přítomnost a nepřítomnost filmu na SVoD je totiž nenápadný podtón technické revoluce, za kterého se Avatar do kin vracel. Že jste nic takového nepostřehli?

Proč chce Cameron používat HFR a je to dobře?

Zatímco jednička svět omráčila použitím do té doby zavrhovaného 3D, její re-release a hlavně pokračování mají potenciál převrátit naruby naše představy o HFR.

Ano, čtete správně, James Cameron používá HFR, nebo-li High Frame Rate, vysokou snímkovou frekvenci. A než se rozohníte: V jeho podání je to opět docela jiná podívaná než kdykoli předtím. Ostatně se 3D Cameron také nepřišel jako první. “Jen” ho jako první použil dobře a přizpůsobil mu produkční i reprodukční řetězec. Podaří se mu zopakovat evoluční skok i s HFR? A mělo by? Blíží se časy, o kterých sněl Ang Lee při natáčení Uličky slávy a Blížence - a kterých se od té doby většina filmových nadšenců děsí, kdy se HFR stane novým standardem filmové produkce a projekce?

Většina z nás bude asi doufat v negativní odpověď. Vždyť HFR vypadá … přinejmenším divně. Psal jsem o tom při uvedení HFR verze Uličky slávy, zeširoka jsem se k tomu vrátil u HFR varianty Blížence. Tam jsme si dokonce řekli, že Cameron HFR pro účely sequelů Avatara zavrhl. Ale jen částečně. Už tehdy prosakovaly informace o použití jeho variabilní podoby. Re-release prvního dílu a na něj nalepený sneak peak dvojky to potvrdily. Přirozeně jsem na ně tedy vyrazil do kina.

Než se protluču klávesnicí k technickým detailům a k tomu, jak vlastně HFR v Cameronově podání vypadá a funguje, věnujme minutu ticha valné většině hollywoodské velkoprodukce, kterou je Avatar i po třinácti letech schopen pohřbít jak precizní filmařinou, tak bezkonkurenční prací s digitálními efekty. Šel jsem na re-release do kina dvakrát: Nejdříve na IMAX verzi, až poté na 3D HFR projekci (kterou jsem musel trpět v dabingu - vidíte, jak se pro vás obětuji?). Pokaždé jsem žasl nad tím, jak neskutečně dobrou filmařinu Cameron předvádí a divil se, že ani po třinácti letech se nenašel jediný konkurenceschopný produkt. Slovo produkt používám záměrně. V současném Hollywoodu nikdo neumí vycizelovat blockbuster jak podle pomyslné šablony filmové dokonalosti právě jako Cameron. Klobouček.

Jelikož jsem se HFRku na Blu-space už věnoval (doporučuji text “Je v HFR budoucnost, nebo se jedná o slepou technologickou uličku?”), nebudeme rozebírat jeho základy a spokojíme se jen s tezí, na níž se shodla většina diváků, kteří viděli HFR projekci nebo UHD disk Uličky slávy či Blížence (případně Hobita, který tak byl dostupný pouze v kinech): Filmy v HFR vypadají prostě divně.

James Cameron si je limitů HFR prezentace vědom. V jeho očích ale HFR není formát, nad kterým by tvůrci měli uvažovat stejně, jako volí druh kamery, objektivu, nebo třeba barevný grading. V jeho očích je HFR řešením problému ve 3D projekci. Zopakujme si tedy citát Camerona z výše odkazovaného článku:

"Mám ohledně vysoké snímkové frekvence osobní filosofii, která technologii považuje za specifické řešení konkrétního problému se 3D“, řekl režisér pro Collider. „Když máte v některých záběrech strobing a jutter ve švencích nebo v pohybu napříč snímkem, ve 3D je to rušivé. Pro mě je HFR řešení takových nedostatků. Nemyslím si, že je to formát, že by to byla další 70 mm projekce, nebo něco takového. Je to nástroj na řešení vad 3D projekcí. A já ho budu napříč Avatarem používat pouze sporadicky. V HFR ale film nebude."

Po re-releasu jedničky a sneak peaku dvojky už víme, o čem režisér mluvil a co to znamená pro jeho budoucí filmy. Variabilní HFR funguje na jednoduchém principu: Pokud si to scéna žádá a film z toho může těžit, bude na tom kterém místě použito HFR. Tedy hlavně v akčních sekvencích, případně ve scénách, kde bude docházet k velkému pohybu kamery, atp. Prostě jakmile se ve scéně objeví dynamický prvek, video se přepne do vyšší snímkové frekvence. Naopak v klidných nebo pohybově nenáročných scénách zůstane framerate na standardních čtyřiadvaceti snímcích za vteřinu.

Tuhle hybridní metodu jsem sice pojmenoval variabilní HFR, ve skutečnosti ale zatím nemá oficiální označení. Navíc jak s ní budou přicházet různé společnosti a budou vznikat nové standardy, pravděpodobně ji budeme znát pod různými marketingovými označeními. Každopádně Cameron sáhl po tzv. TrueCut od Pixelworks, jejichž řešení se dá označit za průkopnické.

Postprodukční úprava již natočených filmů do vHFR

TrueCut je sada postprodukčních nástrojů, která - a teď budu extrémně zjednodušovat, protože jinak bychom tu byli dalších pět normostran - umožňuje tvůrcům 2D i 3D filmů dodatečně upravovat vizuální charakteristiku pohybu ve scéně. Vydržte, ono to je vlastně docela jednoduché.

S nástupem různých druhů projekčních a zobrazovacích technologií se extrémně zvýšil nárok na tzv. deliverables, tj. různě vypadající kopie filmu určené pro specifické podmínky projekce. Jinak vypadá projekce v IMAXu, jinak ve 2D i 3D sálu, jinak v Dolby Vision kině, jinak v nějakém zastaralém sálu s vysvíceným projektorem. Pro každou takovou projekci je v ideálních podmínkách potřeba připravit jinou distribuční kopii s odlišným barevným gradingem. Což samozřejmě následně platí pro fyzické nosiče a streaming, kde se musí brát v potaz i rozdíly mezi SDR a HDR, a tak dále. Pokud je filmař důsledný (jako třeba Cameron), vzniknou mu desítky až nižší stovky různých podob toho samého filmu. Jenže to se bavíme jen o barevném gradingu. TrueCut vnáší do hry ještě grading pohybový.

Vzhledem k tomu, že každý z výše zmíněných distribučních modelů má odlišné možnosti, jak prezentovat pohyb (například prudký švenk kamery ve 3D povede ke strobingu, jak jsme si řekli výše, ale ve 2D problém vůbec nemusí vzniknout), je nutno v každé takto odlišné metodě projekce onen pohyb prezentovat jiným způsobem. No a jelikož charakteristiku pohybu ve scéně definují už při natáčení především snímková frekvence, délka expozice a úhel závěrky, jsou to právě tyto prvky, které je potřeba pro různé distribuční modely upravovat. Jenže točit můžete jen s jedním nastavením kamery, zatímco následná projekce bude ve stovkách podob. Pro základní tvůrčí rozhodnutí (která bývají hlavně na kameramanovi) a jejich reprodukci v odlišných podmínkách je proto potřeba dodatečně vytvořit jakousi nástavbu, tj. právě různé typy digitálních kopií.

Že přece není možné dodatečně upravovat snímkovou frekvenci, úhel závěrky a už vůbec ne délku expozice jednotlivých snímků v již natočeném záběru? Ale kdeže. Je rok 2022. Jsme v době, kdy Google nebo Meta experimentují s vytvářením videí z obrázků - a výsledky jsou přinejmenším fascinující. Upravovat takové “drobnosti” je dneska vlastně brnkačka. A právě to TrueCut dělá. Již natočenou scénu je schopno ve všech třech výše zmíněných prvcích dopočítat, aby se pohyb na různých masterech prezentoval odlišně - podle potřeb. Nestane se pak, že švenk, který ve 2D SDR projekci vypadá plynule, bude ve 3D nebo třeba HDR prezentaci strobovat, protože TrueCut je schopno materiál správně “domyslet”. No a co je důležité, díky uměle dopočítanému úhlu závěrky se se zvýšením pohybové ostrosti nemusí zákonitě vytrácet “filmový efekt”, tj. pohyb může mít i nadále vizuální charakteristiku 24fps, ačkoli se pohybová ostrost zlepší na 48fps.

To se ale bavíme o postprodukčních úpravách materiálu, kdy kompenzaci pohybu můžeme “dodělat” i v již hotových filmech. Právě jak Cameron udělal u re-releasu prvního Avatara, který je s variabilním HFR jakousi předzvěstí toho, co nás na přelomu roku čeká v sequelu.

Zatímco jednička se samozřejmě točila ve “filmovém 24fps”, dvojka už přímo v HFR (i když zřejmě variabilně) s tím, že 24fps projekce budou downsamplované - a HFR projekce nativní. Tedy tam, kde se “spustí” variabilita. Vtip je v tom, že nevíme, zda se v HFR točilo všechno, či zda se zaznamenávalo v obou variantách podle potřeb scény a bude se mezi nimi přepínat až na výsledném masteru. Důležité je, že bychom to neměli poznat.

Avatar v postprodukčně dopočítaném vHFR

Při znovuuvedení v kinech studio na první díl “nalepilo” ukázku na pokračování. Divákům 3D projekce s var. HFR se tak naskytla historicky jedinečná příležitost, kde mohli na jednom plátně srovnat jak postprodukčně dodělané vHFR, ve kterém byl Avatar prezentován, tak nativní vHFR, ve kterém byla promítána ona ukázka na dvojku. Takže se vraťme k otázce, kterou jsme si položili na začátku: Budeme to nenávidět, nebo Cameron opět čaruje?

B) je správně

Pojďme nejdříve k dopočítávanému HFR. Někteří filmoví nadšenci z něho mohou mít hrůzu díky zkušenostem se snímkovou interpolací z televizorů, což je svým způsobem podobná habaďůra. Ne nadarmo proti ní filmaři bojují prosazováním tzv. Filmmaker módu, volitelného v nastavení moderních televizorů a schopného všechny takové fičury vypínat a filmy prezentovat mimo jiné v “nativním frameratu”. Minimálně pod Cameronovou taktovkou ale dopočítávané HFR vypadá úplně jinak. Skoro se chce říct dobře.

Nejlepší technologie je ta, která povznáší divácký zážitek a zároveň si její existenci neuvědomujete. Právě toho Cameron dosáhl: Opravdu jsem se snažil, ale během projekce Avatara jsem přítomnost HFR ve valné většině případů nebyl schopen odhalit. A když už se mi to povedlo, bylo to jen proto, že jsem věděl, po čem koukat. Scén, kdy obraz vyloženě “křičel HFR”, bylo pár - co by na prstech jedné ruky spočítal. A i ty byly koukatelné, tedy člověk si uvědomoval podstatně vyšší pohybovou ostrost, ale zároveň ho to nevytrhlo nepřirozeným “video vzezřením” nebo soap opera efektem.

Jeden příklad za všechny je krátký záběr ve finální bitevní sekvenci, kde Neytiri vede džunglí běžícího thanatora a kamera se pohybuje jak s ním, tak kolem něho. Prudká dynamika pohybu kamery i snímaného objektu je docela zřetelně dopočítaná do HFR - do té míry, že i má filmovými technologiemi nepolíbená přítelkyně se zeptala “To je to HFR?”. Pokud si běžný divák všimne, že je něco “v nepořádku” poprvé (a naposledy) až v samotném finále filmu, je vývoj na správné cestě. No a co je důležité, ani v tomto záběru jsem při sledování neměl pocit, že by Avatar znenadání začal vypadat blbě. Ať už lidé od Pixelworks používají jakékoli čáry, i tohle nejzřetelnější HFRko vypadalo filmově.

Jinak je - tedy alespoň pokud mohu soudit, protože jak říkám, valnou většinu do HFR přepočítaných scén jsem nebyl schopen odhalit - v prvním Avatarovi dopočítané vHFR používáno pouze sporadicky. Většinou přesně tam, kde byste ho čekali - například letecké scény, kde je horizontální pohyb objektů i kamery náročnější, případně některé záběry uprostřed akce. Nutno podotknout, že “přepínání” je nepostřehnutelné a i tam, kde technicky pozorný divák zbystří nějakou změnu v pohybové ostrosti, dochází k oné změně skutečně proto, aby byl pohyb přirozenější ve 3D, ne proto, aby byla akce znenadání pohybově ostřejší. Cameron v případě prvního dílu dodržel slovo a vHFR použil pouze jako řešení nedostatků stereoskopické projekce.

Není tedy divu, že z přítomnosti variabilního HFR těží jak divák, pro kterého je najednou akce ve 3D mnohem snesitelnější, tak samotné 3D, které ve vHFR vypadá podstatně - ale fakt podstatně - lépe. A to jsme teprve u dopočítané jedničky. Kde 3D skutečně vyniklo, byla až ukázka na dvojku.

Disney do závěrečných titulků Avatara vložil několik různých sneak peaků sequelu s tím, že člověk nikdy nevěděl, jaký zrovna “schytá”. Na mé 3D HFR projekci to byla sekvence, v níž několik mladých Naavi skočilo do vody a asi dvě minuty se potápěli mezi koráli. Shodou okolností jsem ji předtím viděl i v IMAXu, takže jsem měl přímé srovnání obou projekcí. Stranou toho, že scéna jako taková mě absolutně nebavila (což je smutné, pokud mě měla nalákat do kina), mě překvapilo docela zásadní zjištění: 3D HFR verze mi vizuálně imponovala více než IMAX prezentace.

Musí to padnout dvakrát: HFR projekce standardně velkého multiplex sálu ve 3D mi sedla více než 3Dčko v monstrózním a prémiovém IMAXu. To říkám jako člověk, který bytostně nesnáší snímkovou interpolaci a kterému se HFR v žádném ze tří doposud existujících případů (Blíženec, Ulička slávy, Hobit) nelíbilo. A který do kina chodí prakticky výhradně do IMAXu, protože mu běžné projekce přijdou technicky ostudně nedostatečné.

Podoba 3D a HFR u druhého dílu bere dech

Cameronovi se totiž podařilo, co ani Ang Lee ani Peter Jackson nedokázali: HFR v jeho podání má pohybovou ostrost a tedy přehlednost běžného HFR, zároveň si ale zachovává charakteristiku 24fps, na kterou jsme tak hákliví. Tedy minimálně na poli této několikaminutové ukázky.

Nebojím se proto říct, že v Cameronově podání vypadá vHFR naprosto skvěle. Ta část scény, která se odehrávala nad vodou, byla zřetelně ve 24fps a vypadala jako standardní 3Dčko, na jaké jsme zvyklí už z dob prvního dílu. Stačilo to, jednalo se o téměř statické záběry mluvících hlav. Jakmile se hrdinové ponořili pod hladinu oceánu, “přeřadil” Cameron do vyšších otáček - předpokládám, že do dvojnásobku, tedy 48fps (konkrétní technické informace o snímkových frekvencích se mi najít nepodařilo).

Takové “přepnutí” má hned několikerý efekt. Jednak se vizuálně zlepší kvalita 3D, jednak člověk podvědomě vnímá, že došlo k nějaké hlubší změně než k “pouhému” střihu, a tedy je více v pozoru; jednak se zásadně zlepší pohybová ostrost. Výsledek bych se nebál označit za “mindblowing”: Jakmile Cameron používá HFR v kombinaci se 3D, otevře se před divákem ono mýtické okno do fantasy světa a člověk má pomalu chuť si na hlavní hrdiny sáhnout. Což se sice říkalo už o 3Dčku prvního Avatara, které mimochodem zůstává i po letech jedním z mála skutečně kvalitních stereoskopických počinů. Tady se ale celý zážitek posouvá na úplně jiný level.

Vlastně ho ani nejde s ničím srovnat. Jediné podobné vizuální opojení ze stereoskopického obrazu, které jsem si schopen vybavit, je záznam golfového turnaje, který jsem před lety viděl na IFA (právě v době 3D boomu) a který nastiňoval, jak by mohla vypadat budoucnost sportovního 3D broadcastu. Teď už víme, že ta budoucnost vypadá značně dvojrozměrně, nicméně tehdá mi pohled na scenérii vrstvících se zelenkavých kopečků, vytvářejících omračující prostorovou hloubku, bral dech - a skutečně jsem si připadal, jako bych ten golfový match sledoval dalekohledem přímo z hřiště. Hned vedle byla HFR prezentace tenisového zápasu a i tady byl posun enormní. V obou případech platilo, že imerzivita materiálů byla o stovky procent vyšší než u jakéhokoli jiného standardního videa. Cameron dosahuje stejně intenzivního zážitku, avšak ve fiktivním světě. Navrch dovede udržet schopnost materiálu chovat se jako klasický filmový záznam, tedy neprolamuje pomyslnou bariéru, která by při stržení vytrhla diváka ze sledování.

Jedná se o úplně nový vizuální zážitek a chci důrazně zopakovat, že je to strašná pecka. Samozřejmě platí - co divák, to jiný vkus a hlavně citlivost na některé vizuální vjemy. Ale pokud vám jako nepříliš velký fanoušek HFRka a člověk, který je technickou prezentaci toho kterého filmu schopen rozebírat na x normostran, tvrdím, že vHFR v krátké ukázce ze druhého Avatara vypadá naprosto fenomenálně, měli byste zbystřit. A až půjdete do kina, třeba zvážit, zda nehledat v programu kin zkratku HFR. Světe div se, i tuzemští kinaři ji v programu při uvedení jedničky používali a když se koukám na předprodej lístků na dvojku, i teď jsou v označování důslední.

Jistě si teď drbete hlavu nad tím, že když je vHFR tak super, jaktože jsme o něm v souvislosti s Avatarem prakticky neslyšeli? Mno, nadšení je zároveň třeba krotit z několika důvodů. HFR není téma jako 3D. Nebylo kvůli němu potřeba kompletně překopat kina, nikdo o něm nemluví a i kdyby mluvil, strašně těžko by se vysvětlovala jeho podstata. Už je to příliš geeky záležitost na to, aby se z ní stal selling point. I když ho tedy filmaři začnou používat ve velkém, bez většího povyku se stane součástí běžného kinozážitku a běžní diváci si toho sice všimnou, ale nebudou schopni pojmenovat, proč jim 3D projekce znenadání přišla lepší. Například u Avatara 2 se zcela jistě bude mluvit o tom, že Cameron opět posunul stereoskopickou projekci na další level a jeho 3D je nedostižné. Nikdo už ale nebude schopen specifikovat, že je to dáno právě přítomností vHFR. Tady jste to slyšeli první ;)

---

Diskuze k článkům se na Blu-space přesunuly přímo do diskuzního fóra. Své názory, komentáře, připomínky nebo cokoli k tomuto textu proto publikujte ve vlákně "Avatar 2 a variabilní HFR".