Fascinující kontrast krásy a brutality: Revenant je impozantní podívaná, ale není pro každého

Zmrtvýchvstání otevírá několikaminutová sekvence přepadení loveckého kempu indiány, v níž Alejandro Iñárritu docela jasně udává tón celého filmu. Uprostřed nádherně nasnímané panenské přírody se obě strany řežou hlava nehlava. Šípy létají ze všech stran, probodávají zaskočené lovce, kolem kamery cáká krev a než se divák vzpamatuje z toho, že ho Iñárritu uvrhl do bitevní vřavy ještě před jakoukoli expozicí, po kempu se válí desítky zkrvavených těl. Je to intenzivní scéna nejen proto, že se Iñárritu nebojí otevřené brutality, ale i díky jako vždy skvělé kameře Emmanuela Lubezkiho, který se opět nezalekl choreograficky náročných a neprostřihávaných záběrů. Aby se v tak komplexní sekvenci nestřihalo, kamera musí být ve správný čas na správném místě, celá akce musí být do puntíku nacvičená a žádný obraz se nedá ošidit. Tyhle dlouhé, širokoúhle snímané, perfektně zinscenované a přehledné záběry vedou ke skvělé orientaci v ději a hlavně stupňují intenzitu. Místy, ačkoli je v nich otisknut jasný Lubezkiho rukopis, působí až autenticky. Divák si tedy připadá, jako by se ocitl uprostřed děje. Což v případě krvavé bitvy rozhodně není nic pro citlivější povahy.

Iñárritu testuje naší otrlost i krátce poté. Hlavní hrdina Hugh Glass se o pár minut později vydá na rutinní obhlídku a v lese potká dvě medvíďata. To narozdíl od večerníčku znamená, že někde opodál číhá ostražitá matka. Následuje zákonitě nerovný souboj, v němž medvěd Glasse téměř rozcupuje (ještě k tomu nadvakrát). Ani tady se téměř nestřihá a kamera je po celou scénu Glassovi tak blízko, že má člověk chuť natáhnout ruku a pomoci mu. A nutno dodat, že kompletně digitální zvíře tu (narozdíl od bizonů a vlků později) vypadá skvěle, stejně jako DiCapriova interakce s ním. Díky tomu se scéna doslova vryje pod kůži. Není to jen o tom, že s Glassem prožíváme utrpení. Působí na nás i další vlivy - díky již zmiňované Lubezkiho kameře se do obýváku doslova sápe sychravé počasí. DiCaprio pravděpodobně zmrzlého na kost nemusel moc hrát. Prostě jím byl. A diváci mrznou s ním. Onen intenzivní a ne vždy příjemný pocit, že jste součástí scény, je jeden z Iñárrituových největších úspěchů v Revenantovi. Je to krutá až nekompromisní podívaná, člověka vcucne, semele a vyplivne šokovaného, mírně zhnuseného, ale také obohaceného o velmi osobitý a nevídaný zážitek.

Nejsilnější zbraní Alejandra Iñárritu je v těchto přednostech právě kamera Emmanuela Lubezkiho. Revenant je první film točený na kameru s pětašedesátimilimetrovým čipem (jednoduše řečeno digitální ekvivalent 65mm kinofilmu), ještě k tomu v 6k rozlišení. Ačkoli vznikal tak trochu punkově bez jakéhokoli svícení (Lubezki využíval pouze přírodní světlo), poskytuje vizuální podívanou, se kterou se mohou rovnat leda dokumentární opusy typu Baraka nebo hollywoodské spektákly točené právě na 65/70mm. Množství vizuálních informací, jež jeden záběr z takové kamery poskytuje, je ohromující. Nejen díky širokým sklům, naprosto famózní ostrosti, extrémně vysokému rozlišení a dynamickému rozsahu. Vizuální jedinečnost velkoformátového záznamu spočívá v tom, že na něm všechno jednoduše vypadá impozantněji, velkolepěji, obraz má mnohem větší sílu při vtahování diváka do děje. Těžko se takový jev slovy popisuje. Většími skly a s větším záznamovým políčkem se prostě všechno jeví působivější. Lubezki navíc kameru mistrně ovládá jak z hlediska kompozice, tak z hlediska choreografie - v dlouhých akčních sekvencích (ale vlastně i během dialogů) je vedená skálopevně. Pod Lubezkiho dohledem se ve scéně nikdy neztratíte. Vždy si budete připadat nesmírně blízko hlavním hrdinům. A jak zmiňuji výše, občas vám v jejich přítomnosti nebude dobře.

To jsou nesporné přednosti Revenanta, v některých typech diváků se však taková pozitiva dají snadno přetavit v negativa. Film totiž na jednu stranu poskytuje přenádherné obrazy, na stranu druhou je často zaplňuje událostmi, které lidské duši rozhodně nelahodí. Iñárritu počátek devatenáctého století zachycuje velmi autenticky a v té době se v Americe prostě neděly hezké věci. Tomu nepomáhá ani fakt, že jediní "klaďasové" rychle zmizí ze scény a ten poslední, kterého sledujeme, po většinu filmu nepromluví a pouze heká. Výsledek je, že se divák ve světě Revenanta ani přes ty nesmírně působivé přenádherné obrazy necítí dobře. A to jsem se nedostal k věcem jako kuchání koně a stlaní si v jeho útrobách. Iñárritu prostě neromantizuje dobu ani reálie a někoho by to mohlo zaskočit.

Nesmíme také zapomenout, že Revenant je po příběhové stránce velice prostý film. Vypráví o pomstě v té nejsyrovější formě a o cestě za ní. Nic jiného se tu neděje, což je při dvou a půl hodinách docela odvážné. Iñárritu se sice do příběhu snaží zakomponovat vyšší myšlenky jako "člověk vs. příroda" a pokouší se o jakousi "survival lyriku", která při Glassových vzpomínkách na rodinu působí až hororově. Těžko ale budete od filmu odcházet zamyšlení o životě, životním prostředí nebo o smyslu vesmíru, či tak něco. Ač jsem byl připraven na to, že se bude Iñárritu snažit o podsouvání nějakých hlubších myšlenek a bude chtít zprostředkovat sondu do Glassovy duše, ani jedno jsem ve filmu nebyl schopen interpretovat. Dokážu si sice představit, že s někým jiným mohou Glassovy myšlenky a jeho nelidsky krutý osud solidně zacloumat, protože minimálně hrdinovo utrpení tne do živého, ale kolem dokola je Revenant v mých očích stále příběh o Glassově pomstě, nikoli o Glassovi samotném. Už vůbec ne o nějakých větších tématech nebo motivech.

Ono je také divácky náročné pracovat s Iñárrituovou filmovou řečí. Dlouhé záběry, srovnávání "velké přírody" s "malými lidmi", jakási vlezlost kamery a neuchopitelnost děje vytvářejí velice osobitou poetiku vyprávění, která nemusí vonět každému. Sledování Revenanta vyžaduje trpělivost, otrlost a ochotu přistoupit na to, že Iñárritu se snaží vyhnout tvorbě divácky atraktivního filmu. Že si jde vlastní cestou. Což je sympatické, pravděpodobně však takový přístup odfiltruje velkou diváckou základnu. Jestli to v trailerech vypadalo, že Revenant bude vizuálně opulentní kovbojkou a atraktivním survival thrillerem, nic takového jsme nedostali. Je to krásná, ale uvnitř špinavá podívaná o ošklivých lidech a jejich boji s přírodou i se sebou samými. V mnoha směrech impozantní, v mnoha dechberoucí, v mnoha také odpudivá.

Jedno se musí nechat, ať už se vám film bude líbit nebo ne: Na Blu-ray zní i vypadá úchvatně. Že ze 65mm čipu s 6k rozlišením vzejde referenční materiál, se dalo čekat, to ale člověku nevezme nic z úžasu, když spatří první záběry. Jedním slovem nádhera. Přepis zachycuje přenádherné obrazy přírody i výpravy, je ve všech momentech špičkově ostrý, jeho kontrast vytváří úchvatně trojrozměrné scény plné života a hluboké tak, že jsem měl často chuť film pauzovat a jen si užívat smysl pro ten nejjemnější detail. Revenant má obdivuhodnou schopnost pojmout diváka a vtáhnout ho do scény. Technicky precizní Blučko zprostředkovává jednu z i mezi referenčními disky nejlepších podívaných, o tom není sporu. Ať už se budete věnovat jakémukoli prvku obrazu (kresba ve stínech a v highlightech, černá, barevný přenos, jasové přechody, ostrost, kvalita komprese atp.), nejen že bude splňovat nejvyšší požadavky. Opravdu vás oslní. Kdybych měl být opravdový rejpal, zmínil bych jeden jediný, opravdu mírně zašumělý záběr (když se vojáci v hospodě dozvědí, že by Glass mohl být naživu), ale to je docela určitě předmětem i originálního masteru. Když už jsme u toho masterování, Revenant jím prošel ve 4k, což z filmu dělá (a dle zahraničních recenzí jím i je) kandidáta na dosud nejlepší Ultra HD Blu-ray. Ale nebojte, i "pouhý" Blu-ray bude ve vašem domácím kině čarovat.

A to nejen díky obrazu. Skvělý je i osmikanálový zvuk v DTS-HD MA. Sice trochu zamrzí absence object based audia, ale ne zas tak moc. Tahle stopa totiž umí čarovat i ve vertikální rovině - když kapitán Andrew Henry (Domhnall Gleeson) při předávání výplaty Fitzgeraldovi odejde mimo záběr a v rámci chatrče vyjde po schodech o patro výše, kde chvíli přešlapuje, měl jsem senzační pocit, jako by kolem mě po oněch schodech opravdu stoupal a poté mi přešlapoval po stropě. Nevzpomínám si, že bych na jakémkoli mixu kdy zaznamenal tak povedený prostorový efekt, který mě dokonce přinutil se ohlédnout. Tenhle osmikanál s uchu lahodící hloubkou a smyslem pro detail navíc aplikuje pomyslnou zvukařskou černou magii i ve zbytku filmu. Zvuková kulisa tohoto DTSka je stejně všeobjímající jako nejlepší Atmos mixy, což je obdivuhodné. Přesvědčí vás o tom hned v otevíracím záběru, kdy se kamera pomalu přesouvá po toku řeky a ze středového kanálu se voda postupně rozlévá do surroundů. Zvukaři se se zvuky přírody skutečně vyhráli. Jak tomu navíc u filmů točených na dlouhé záběry bývá (např. Gravitace), zvuk se směrovými efekty pokouší diváka ukotvit ve scéně. Daří se mu to na výbornou. Revenant díky tomu doráží - jedná se o velká slova, ale čert to vem - na jednom z nejlépe vypadajících a znějících Blu-rayů v historii formátu.