Zápisky z IFA: Ambilight není nic jiného než TV fičura pro kolotočáře

Kdyby se mě někdo ptal na osobní žebříček nejotravnějších výrobců televizí, obratem bych zařadil na přední příčku Phillips, který mě rok co rok přesvědčuje, že neexistuje většího producenta nesmyslů a manipulátora.

Stále si živě vzpomínám na prezentaci Holanďanů na loňské IFA, jíž vévodila jedna srovnávačka televizí za druhou a pokaždé se jednalo o úsměvnou snahu přesvědčit přihlížející o jejich vlastní hlouposti: Prezentace “filmových kvalit” motionflow přepočtů na videu postaveném na rychlých švencích, nikoli běžné filmové akci. Trapné porovnávání velikosti rastru 4K a FullHD televizí pod lupou. Kontrast vylepšující softwarové fíčury, degradující původní barvy natočeného materiálu. A samozřejmě Ambilight, nejzbytečnější vynález od softwarového odstraňování filmového (a tudíž natívního!) zrna - copak obraz musí být za všech okolností digitálně vyhlazený jako zadek padesátileté herečky na obálce Vanity Fair?

Ambilight je úchvatná pitomost. Sada diod, promítající na zeď za televizí rozmazané fleky, má prohlubovat atmosféru tím, že barevné tónování odpovídá prezentaci na displeji. Smysl? Žádný. Rušivost? Maximální. On je totiž - světe div se - důvod, proč se v kinech podobné “vychytávky” nikdy neuplatnily. Protože se máte soustředit pouze na film. Ne se rozptylovat podivnou světelnou exhibicí, jež v praxi rozhodně nenapomáhá imerzivitě. Obzvlášť, pokud se diodami vytvářené světlo hýbe.

A právě to si Phillips přichystal na IFA letos, když představil variaci na Ambilight s názvem AmbiLux:

Do základní výbavy ji dostanou jen nejvyšší 4K modely a jednoduše řečeno je světelný efekt postavený nikoli na statické diodě, ale na malých LED projektorech. Vizuální vjemy promítané na zeď tedy nyní dokáží efektivně reflektovat to, co se děje v obraze. Ať už jde o koncert, kde se osvětlovači mohou přetrhnout, aby vám způsobili epileptický záchvat. Přehrávání hudby z Google Music. Anebo biják, v němž se dynamicky mění prostředí.

Další zápisky z IFA:

• Pokud nový televizor, jedině OLED od LG nebo Panasonicu. Tak dobře vypadají.

• Budoucnost hraní ve virtuální realitě zatím není

• 8k vypadá nádherně, ale co s ním?

• Všichni nám lžou anebo O televizích, které vypadají lépe než nejlépe

AmbiLux projektory mají velmi slušný rozsah, a tak dokáží vykrýt stěnu průměrného panelákového bytu bez větších problémů. Potíž je v tom, že je obraz samozřejmě rozostřený a ze všeho nejvíc připomíná masky poměru stran homevideí z Diváckých zpráv na Primě. Prostě humus. AmbiLux nabízí několik módů. Na IFA je všechny promítal na obří stěně a já měl celou dobu pocit, jako bych se ocitl ve sladkém snu každého zdatného kolotočáře - barvičky a blikáníčko jako z laciných diskoték, kde se pálí jedna zelená za “patnáct fíků” za druhou.

Tím samozřejmě netvrdím, že nemá dodatečné podsvícení smysl. Když už k němu ale výrobci přistupují, očekával bych, že se nad ním zamyslí. U hudební produkce může být fajn. U té filmové dokáže decentní zadní bílé světlo vylepšit barvy i kontrast (respektive jejich vnímání vaším okem). Pokud si ale necháte během filmu promítat na zeď oranžovou, růžovou nebo svítivě zelenou, můžete si být jistí, že se váš vjem na míle vzdálí čemukoli, co by připomínalo ideální pozorovací podmínky. Nemluvě o neustálém rušení. Obávám se, že kdo nechá obdobnou funkci u televize za sto tisíc korun zapnutou, ten jde více než za kvalitní reprodukcí za laciným kolotočářským kýčem a cestou ztratil poslední zbytky soudnosti.