Laserová projekce, Star Wars a kino budoucnosti: Na návštěvě jednoho z prvních Dolby Cinemas

Když se před pěti lety v pražském IMAXu loučili se 70mm projektorem, nahradila ho dvojice digitálních nástupců a ačkoli se po stránce vizuální percepce jednalo o jasný krok zpět, zůstal IMAX etalonem kvality. V Praze, potažmo v Česku nenajdete kino, které by bylo schopno poskytnou kvalitnější projekci. Hlavně po stránce jasu a kontrastu tamní projektory usvítí obrázek, vedle kterého konkurence bledne závistí. Doslova.

Co kdybych vám ale řekl, že Dolby ve světě staví kinosály, které po stránce kvality strkají do kapsy i velkoformátové projekce legendární kanadsko-americké společnosti?

Na přelomu prosince a ledna jsme si s přáteli udělali takovou Tour de Force a podívali se na sedmé Star Wars pod světlem několika odlišných projekcí. Digitálnímu 2D následovalo (ostudně bídné) 3D, pak jsme si odskočili do nového multiplexu v rakouském Linzu, a kolečko uzavřel právě pražský IMAX. Ten IMAX, ze kterého jsem po celé roky odcházel s nadšeným úsměvem od ucha k uchu, mě však tentokrát zklamal. Obrázky ze Síla se probouzí tu vypadaly pobledle a nekontrastně, barvy mdle a i záběry z ostře nasvícených pouštních exteriérů připomínaly šerou scénu po západu slunce. Jako bych se na plátno díval přes silné sluneční brýle. Až na to, že jsem neměl ani ty stereoskopické.

Co se od poslední nadšené návštěvy změnilo? V IMAXu nic, ostatně v Česku se stále jedná o jedno z nejlepších kin. Avšak na oné zastávce v Linzu jsme navštívili Dolby Cinema a český etalon kvality mi od té doby připadá jako patnáct let staré vysvícené LCDčko vedle nejnovější OLED televize. Tak markantně se mi změnil vjem referenční podoby digitální projekce.

Dolby Atmos + Dolby Vision = Dolby Cinema

V bývalé industriální zóně na východě Linzu jsme navštívili čerstvě otevřený multiplex od Cineplexxu. Tento rakouský řetězec je jedním z prvních provozovatelů v Evropě, který se při osazování nové lokace rozhodl pro integraci takzvaného Dolby Cinema. Jedná se o licencovaný koncept prémiového kinosálu, jehož cílem je za patřičně vysokou cenu poskytnout nejmodernější projekční technologie, adekvátní pohodlí a samozřejmě udělat z návštěvy kina výjimečnou událost.

V praxi to znamená, že sál Dolby Cinema poznáte už na první pohled. Vstupní chodbu totiž lemují stěny s digitální projekcí, která nese motivy příslušného filmu:

V případě Hvězdných válek ji opticky rozšiřovalo známé panorama planety Jakku se ztroskotaným imperiálním křižníkem. Buď ho překrývalo logo filmu, nebo se po jeho předním plánu projížděl BB-8:

Je to maličkost, vlastně taková zbytečná blbůstka. Jenže Cineplexxu, respektive Dolby se s její pomocí daří navodit pocit výjimečnosti ještě před vstupem do sálu. Průchod futuristicky působícím koridorem, stejně jako vstup do podobně nasvíceného sálu s nesmírně pohodlným sezením v člověku budí dojem luxusu.

Tedy on by měl být vzbuzen už na pokladnách. Provozovatelé Dolby Cinema si umějí za jedinečný zážitek říct o odpovídající sumu. Jeden lístek vyjde dospělého člověka na více než šestnáct eur. To je při současném kurzu čtyři sta čtyřicet korun. Ehm.

Jsou to ale peníze, kterých člověk nelituje. Zatím jsem se dostal pouze do vstupního koridoru, avšak skutečná magie se samozřejmě děje v Dolby Cinema sálu jako takovém. A tam v přepočtu na zážitky dostanete všechny své peníze hodně rychle zpátky.

Konkrétně linecké Dolby Cinema je nezvykle tmavé. Sedačky, koberce i veškerá polstrování jsou černá, aby docházelo k co nejefektivnějšímu pohlcení parazitního světla. Opticky se "linecká jednička" zdá užší oproti klasickým hlavním sálům, přes to se do ní vejde téměř čtyři sta diváků. Plátno je o několik procent větší, než jsme zvyklí z českých multiplexů - zatímco ty se pohybují v rozmezí sto deseti a sto třiceti metrů čtverečních, linecké Dolby Cinema se rozprostírá na sto čtyřiceti. Navíc ho opticky zvětšuje usazení přes celou stěnu sálu - z jednoho rohu do druhého.

Dost ale o tom, co jak vypadá. Moderní design a pohodlí jsou sice prima, největší hvězdou každého Dolby Cinema je však obraz a zvuk. Právě ty jsou hlavním vábítkem technicky náročnějších diváků.

Dolby Cinema sály využívají kombinace Dolby Atmos zvuku a Dolby Vision obrazu. První jmenovaný je dobře známý i tuzemským návštěvníkům, ostatně Dolby Atmos sály se v Česku začaly objevovat už v roce 2012 (nejdříve v Premiere Cinemas v Praze - Hostivaři) a stejnou technologií už se dají vybavit i domácí kina (i když v "mírně" osekané verzi). Připomeneme si ho pouze ve zkratce.

Atmos, stejně jako nedávno na scénu vstoupiv DTS:X, je založené na tzv. object based audiu. Zatímco dříve se zvukové mixy míchaly tak, že byly různé zvukové efekty přidělovány konkrétním kanálům pevně dané konfigurace (to znamená, že když jste chtěli "usadit" efekt vpravo za diváka, přiřadili jste ho pravému zadnímu surroundu) a byly tedy "channel based", Atmos se připravuje na základě mapování objektů do virtuálního prostoru. Pokud tedy ten samý zvukař bude chtít "usadit" zvuk vpravo za diváka, už ho nepřidělí jednomu kanálu. Místo toho zvukové stopě oznámí: "Efekt půjde z pravého horního rohu". Tato metadata se zapíší do souboru a až v kině při jeho přehrávání si dekodér s vědomím toho, jak má v sále rozmístěné reproduktory, určí, do kterého z nich zvukový objekt pošle, aby nejlépe reprodukoval zvukařův úmysl umístit efekt na konkrétní pozici za diváka. A jelikož je Atmos schopen pracovat s podstatně větším množstvím reprobeden (může jich být až 64 na sál), je zvuk podstatně lépe lokalizovaný.

Zatímco s Atmosem se většina z nás dobře zná, Dolby Vision je i z globálního hlediska novinka. Ostatně proto bychom si faktu, že máme jedno Dolby Cinema doslova za dveřmi, měli vážit. Jako šafránu je jich totiž nejen v Evropě (vedle lineckého dva v Nizozemsku a jeden v Barceloně), ale i ve světě - ve Spojených státech takových kin stojí v době psaní pouze osmnáct a nikde jinde nejsou. Budou přibývat a můžeme se modlit, aby jedno takové vyrostlo i v Česku. Nicméně zatím je jich málo.

Za pojmem Dolby Vision stojí poměrně čerstvá HDR technologie od Dolby. Setkat se s ní můžeme jak v domácnosti, tak v kinech. Domácí verzi HDR od Dolby ale přeskočíme (první televizory s DV dekodérem teprve vstoupí na trh, a to zpravidla jen v podobě vlajkových lodí, obsah v Dolby Vision se chystá - nejdříve bude na VUDU a na Netflixu, postupně by se měl objevovat na Ultra HD Blu-ray).

Nejdříve k HDR. Pod zkratkou se skrývá pojem High Dynamic Range, nebo-li Vysoký Dynamický Rozsah. Většina lidí ho bude znát ze světa fotografie, ostatně v HDR režimech dnes umí pracovat i foťáček ve smartphonu. V extrémních případech mohou HDR fotografie vypadat třeba takhle:

Je nesmírně důležité tyto dva světy odlišit: HDR ve videu je něco úplně jiného než HDR ve fotografii! Obrázek podobný tomu výše vzniká vrstvením několika různě exponovaných snímků do jednoho a "vyžehlením" highlightů i stínů do stejné jasové úrovně. To ve videu nikdo nechce. Pokusím se to maximálně zjednodušit a vynechat technické podrobnosti, nové standardy videa a podobné srandy: HDR ve videu znamená přínos nového maxima a minima v jasových úrovních. Pojďme si uvést příklad na tomto obrázku:

V SDR, tedy v klasickém jasovém rozsahu (Standard Dynamic Range) běžných monitorů, televizí a projektorů, by měla scéna za předpokladu jejich správné kalibrace vypadat všude velmi podobně. S tím, že jasový rozsah mezi nejsvětlejší a nejtmavší částí obrazu (meč vs. Kylův plášť) bude na většině displejů víceméně stejný, protože ho po celá desetiletí svazují staré normy z dob CRT televizorů. Pokud byste chtěli, aby meč více svítil, zvýšením jasu byste jednak přišli o kresbu detailů v highlightech (meč a jeho okraje, Reyina osvícená strana tváře) a některé plochy by se začaly slévat, druhak by se černá na Kylovu plášti začala měnit v šedou. A pokud byste chtěli, aby byla černá černější, museli byste zvýšit kontrast a snížit jas, čímž byste přišli o stínokresbu a došlo by k deformaci barev. Obojí najednou navíc (zcela logicky) udělat nejde. A právě tyhle problémy řeší HDR. HDR verze výše přiloženého obrázku by tedy vypadala takto:

... Ano, stejně. Ale s jedním velmi zásadním rozdílem. Při HDR reprodukci budou nejjasnější části světelného meče zářit několikanásobně více než v SDR. Nejen to, černá na Kylově plášti bude ještě černější. Rozsah mezi nejsvětlejší a nejtmavší částí obrazu tedy bude podstatně hlubší než u SDR. Ani v nejtmavší, ani v nejsvětlejší části obrazu přitom nepřijdeme o kresbu detailů, navíc nedojde ke zkreslení barev a ve zbytku scény bude obraz víceméně stejný jako v SDR variantě. Jako byste onen jas a kontrast štelovali v jednotlivých částech scény separátně a různými směry, aniž by to ovlivnilo zbytek kompozice. Obraz tím pádem nabere na bodovém kontrastu, což vede k dechberoucí tridimenzionalitě bez potřeby 3D brýlí.

HDR může fungovat pouze v jediném případě: Že máte materiál, který nese HDR metadata (informace o oné jasové "nadstavbě" SDR) a zobrazovač se schopností je reprodukovat. Ve světě domácí zábavy to znamená Ultra HD Blu-ray a nejnovější high-endový model televizoru (nejlépe OLED). Starší technologie HDR nezprostředkují. V kině platí stejná poučka. Klasické lampové projektory nejsou schopny tak kontrastní obraz usvítit (ani "zatmavit"). Na scénu proto nastupuje Dolby, jež pod štítkem Dolby Vision používá ve spolupráci s Christie nový typ projekční technologie: Lasery!

Dvouhlavá laserová RGB projekce "6P" od Christie je schopna utáhnout nejvyšší video standardy: Ve 4k rozlišení zvládá jako první komerčně dostupná projekční technologie rozšířený barevný prostor Rec.2020, vysokou snímkovou frekvenci HFR a samozřejmě ono HDR. 3D reprodukuje vzhledem k přítomnosti dvou projektorů, z nichž každý promítá v trochu jiné vlnové délce (tudíž má divák na každé oko jeden projektor), s naprostým přehledem a je při něm schopna utáhnout světelnost, s níž se nedají srovnávat ani digitální 2D projekce.

Někomu to možná zní jako hatla-patla, ale modří vědí. Co je důležité pro samotného diváka: 3D s HDR vypadá v Dolby Cinema díky laserové projekci naprosto famózně. Přidejte Atmos a máte bezkonkurenční zážitek. Krčí se před ním digitální IMAX i stará dobrá pětatřicítka.

Budoucnost, za kterou si rádi připlatíte

O Star Wars se nedá říct, že by se jednalo o demo materiál. Což není výtka. Pouze podotýkám, že blockbuster točený na 35mm film a nesoucí tedy klasické analogové "vady", není něco, pro co byste sáhli, pokud byste se rozhodli prezentovat kvality nového digitálního projektoru. (Dovolte mi zdůraznit uvozovky kolem slova vady, osobně mám stále analogový záznam mnohem raději než digitální, a to právě v okamžicích, kdy si žije vlastním životem). Jasovou uniformitu, ostrost nebo třeba stereoskopii těžko odprezentujete na na analog točeném filmu, který je do 3D postprodukčně konvertovaný. Přesto vypadaly sedmé Star Wars naprosto famózně.

Přesně ty výhody, které jsem u HDRka popisoval výše, projekce od Dolby Vision odškrtává jednu za druhou, jako by se nechumelilo. Začnu, stejně jako začínají každé Star Wars, černou: Je dechberoucí. Nepřeháním. Tohle není černá, na kterou jste zvyklí z klasického kina a dávali byste ji proto do uvozovek. Ba co více, tohle není ani černá, kterou by byl schopen napodobit váš televizor. Vlastně se doteď divím, jak dokázali v Dolby přimět plátno a projektor k tomu, aby to vypadalo, že doslova pohlcují světlo.

Dobrá černá by ale byla k ničemu, kdyby do ní ony dvě laserové hlavy nebyly schopny vměstnat solidní stínokresbu a pokračovat do těch nejjasnějších bodů scény. A i tady přístroje od Christie excelují. Hvězdy na pozadí úvodních titulků jsou jasnější než kdy předtím. Jako by někdo protrhal plátno a svítil zpoza něj přímo na diváky. Ale co je hlavní, úvodní noční scéna na Jakku vypadá pod parádou Dolby Vision úplně jinak než v běžném kině. Ne snad, že by se měnilo barevné podání nebo se ve stínech objevovaly nové obrazové informace. Ale co v klasických kinech i v IMAXu postrádalo hloubku, se najednou skví dechberoucí tridimenzionalitou. Za BB-8 v pouštních dunách se otevírá prostor, do kterého mám chuť natáhnout ruku. Spoře nasvícený dialog mezi postavami Oscara Isaaca a Maxe von Sydowa se z mdlé scény probral do perfektně čitelného obrazu, kde jsou naprosto jasně definovány veškeré nuance v obličejích. Všímám si struktury na stěnách von Sydowova příbytku. Připadám si, jako bych v chatrči seděl s nimi.

Na scénu přicházejí stormtroopeři a jejich bílá brnění vystupuji z obrazu. Nestojí náhodou před plátnem? Oblohu černější než uhel protínají paprsky z blasterů a laserový systém potvrzuje, že je schopen přes špičkově kreslené tmavé stíny vytvořit objekt tak jasný, že se doslova oddělí od zbytku kompozice. Kylo Ren prochází po scéně destrukce. Jeho černou kápi dokreslují bravurně promítnuté detaily textury. Na pozadí jsou v ohni chatrče a plameny září tak jasně, že se vpalují do zorniček. Ani tenhle hluboký kontrast - a to je nesmírně důležité - však není nepříjemný na pohled. Pouze přidává obrázku na životě.

Prvních deset minut sedmé epizody je pryč a už teď je jasné, že Dolby Vision je někde úplně jinde než klasické digitální projekce. Celá spoře nasvícená noční sekvence v sobě má pod dohledem laserů více života než lecjaké demomateriály. A krasojízda pokračuje.

Úvod Rey v troskách imperiálního křižníku nabízí pohled na vyloupený interiér lodi. Je to jedna z kompozic, která je splněním vlhkých snů kdejakého fanouška. Na všech kinoprojekcích mi ale radost z ní kazilo nepovedené CGI (nebo to byla matte malba?). V Dolby Vision jsem však měl pocit, že se představovačka odehrává v reálných kulisách. To je vůbec výborná vlastnost HDRka - jestliže jste v některých částech Star Wars pochybovali nad kvalitou efektů, na laserové projekci si téměř nevšimnete jejich přítomnosti. Tím, že hluboký kontrast vdechuje obrazu život, počítačovým efektům pocitově přidává na kvalitě.

Stále mluvím o nabyté tridimenzionalitě. Dala by se svést na fakt, že Dolby Vision projekce je v Dolby 3D. Vzpomínám ale na mizerné třidéčko z klasického digitálu, v němž se všechno utápělo v rozplizlé šedé. Tohle je na míle vzdálený rozdíl. Zavírám jedno oko a sleduji obrázek ve 2D. 3D efekt se téměř nevytratil. Kdybych měl tipovat, na kolik procent se o vjemové prohloubení prostoru stará samotné 3D a na kolik zvýšení jasového rozsahu, tipoval bych tak 40% vs. 60%. Což je mimochodem zásadní argument proti stereoskopickým projekcím: HDRko je skoro nepotřebuje.

Nicméně i 3D je v Dolbyho sálu naprosto famózní. A to - nezapomeňte - stále diskutujeme o filmu, který ve 3D vůbec točený nebyl. Nebudu mluvit o podstatně intenzivnějším efektu prohloubení prostoru. Jde hlavně o divácké pohodlí. Třidéčko ze "6P" projekce od Christie totiž použitím dvou projektorů a rozdílnou vlnovou délkou pro každé oko dosahuje dvou velmi zásadních met: Nedochází k žádné ztrátě jasu (brýle nejsou polarizační) a ze scény mizí otravné zdvojení objektů při změně pozorovacího úhlu nebo obyčejném naklonění hlavy. Osobně jsem tak dobré 3D nikde jinde neviděl. Kontury objektů jsou ostré, ať už hlavu nakláníte jakkoli a sedíte kdekoli. V kombinaci s několikanásobně vyšším jasem tak Dolby Vision s Dolby 3D eliminuje únavu očí, bolest nebo motání hlavy, nebo jiné neduhy spjaté se stereoskopickými projekcemi.

Hlavně je na takový obrázek radost pohledět. Jakmile se totiž do diváckého zážitku přestanou motat výše zmíněné vady, zapomene, že vůbec na třidéčko kouká. Díky tomu si samozřejmě film užije podstatně více, než kdyby neustále šilhal a mžoural na vybledlou projekci.

Dolby Vision dodalo už tak energickým Star Wars ještě více života. Asi nemusím podotýkat, že pokud byly noční scény z úvodu úchvatné, denní exteriéry už více než kinoprojekci připomínaly sledování obří OLED televize. A třeba finální souboj na světelné meče byl jeden z nejlepších kinozážitků, jaké jsem si kdy z multiplexu odnesl. Laserová projekce budovala hutně černou scénu a vkreslovala do ní jasné sněhové vločky, zatímco se v prostředním plánu děla světelná show. Na žádné z předchozích projekcí jsem prostor nevnímal tak intenzivně, jako v Dolby Vision. Dokonce ani Blu-ray remux, který jsem si pro srovnání a několik screenshotů stáhl (nebojte, pořídím si originál), se co do kresby světla a detailů scény HDRku nepřibližuje.

Jako by nestačilo, jak skvěle vypadaly v Dolby Cinema Star Wars, Dolby Vision ještě před samotným začátkem filmu ukázalo, že má dokonce na víc. Jedním z úvodních trailerů byl ten na X-Men: Apocalypse a musím uznat, že zatímco na monitoru počítače mě vizuální stránka zatím vůbec nezaujala, v lineckém Cineplexxu film vypadal úchvatně. Aby ne. Ve 3D je točený, díky digitálnímu záznamu je ostrý jako břitva (nezapomeňte, že vzhledem k přítomnosti dvou projektorů je rozlišení obrázku pro každé oko 4k!) a HDRko na něm vyznělo ještě lépe než na Star Wars. Celá ukázka působila jako uberdrahý demomateriál s tak jasnými a brilantně prokreslenými vizuály, že jsem sbíral čelist z podlahy.

Najdou se i negativa. Dvě.

Ale abych nebyl jenom samá chvála. HDR kopie je samozřejmě rozdílná od klasické DCI - vzniká v jiném barevném prostoru a vzhledem k jinému jasovému rozsahu se k ní musí barvič znovu posadit a dodatečně ji poladit. A jestliže v "SDR" verzi film vykazuje nějakou drobnou vadu, v HDRku bude taková vada logicky o něco více exponovaná. Konkrétně při sledování Star Wars jsem si za celý film všiml tří takových momentů a všechny měly společného jmenovatele: Naoranžovělou pleťovou barvu.

Budu mírně spekulovat. Domnívám se, že všechny tři "vady" vzešly z toho, že byla na placu scéna hůře přisvícená a jasové detaily se pak z materiálu tahaly až postprodukčně. Všechny tři záběry, v nichž jsem oranžovou pleťovku zpozorval, se totiž odehrávají v temném interiéru a o něco silněji zrní. I v IMAXu jsem u nich zaznamenal drobný odklon od přirozených barev. Jakmile se tedy HDRku - a teď nemluvím pouze o Dolby Vision, platí to pro všechny takto gradované materiály - dostane pod ruce záznam se špatnou expozicí, silnějším zrnem / šumem, nebo špatnou saturací, můžete se spolehnout, že to pod jeho dohledem obzvlášť vyzní.

Druhou výtku mám ke 3D brýlím. Jejich nespornou výhodou je znovupoužitelnost. Navíc nedegradují obraz. Jelikož nejsou polarizační a každá strana propouští pouze světlo o určité vlnové délce, dochází k téměř nulovému úbytku jasu. Problém je, že jsou nepohodlné - mírně řežou do uší; a díky povrchové úpravě se v nich odráží jakékoli parazitní světlo.

Což se může zdát jako drobnost. Ale jen do chvíle, kdy si všimnete, že vám po celou stopáž něco svítí do spodní poloviny obou skel. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil zdroj světla a ... byl jsem jím já sám. Vnitřní strana Dolby 3D brýlí je totiž natolik citlivá na parazitní světlo, že mi do očí odrážela odraz zbytkového světla z plátna na mých lícních kostech (!!!). Vyhnout se tomu dá jedině tak, že si přikryjete mezeru mezi čočkou a lícní kostí. Nebo si můžete obličej nabarvit tmavými bojovými motivy.

Vlastně bych mohl zmínit ještě jeden mínus. V Rakousku se, stejně jako v Německu, dabuje jak o život. Narazit tam na kopii v originálním znění je bohužel umění. V Dolby Cinema spíš zázrak. Osobně jsem s tím počítal a kupodivu mi to ani přes jistou averzi vůči němčině nedělalo problém. Vlastně jsem si zde sedmou epizodu i přes to užil nejvíce ze všech čtyř projekcí.

Takhle má vypadat moderní kino

Jistě jste pochopili, že Dolby Cinema je další vývojový stupeň digitální projekce a jako takový logicky zastiňuje veškeré předchůdce. Dolby Vision vrhá takový stín, že má i digitální IMAX problém mu konkurovat. Laserová technologie přesvědčuje, že na velikosti nezáleží. Tedy minimálně do chvíle, kdy i lasery nevyzkoušíte ve velkém: Vlastní laserový systém na podobném množství lokací jako Dolby integruje i IMAX (nazývá ho nápaditě "IMAX with Laser"). O tom snad zase po jiné roadtripu.

Jak zmiňuji o pár odstavců výše, v Evropě jsou DC kina momentálně čtyři a jelikož je Linz pro Čechy i Slováky poměrně blízko, odvážnějším duším doporučuji udělat si výlet. Linz je pěkné město, Cineplexx nabízí ultimátní kinozážitek a pokud vám zbudou po koupi lístků nějaká eura, můžete si přímo v komplexu skočit na výborného Guinnesse. Nebo přes ulici do MediaMarktu na Blu-ray lov.